Článek
Mám syna s kombinovaným postižením. Po dobu 18ti let se tak nějak se všemi problémy dá žít, člověk si zvykne na všechno. Změní priority, dělá opatření, vzdává se různých přání a snů. Na co se ale zvyknout nedá, je epilepsie. Ta otravná teta, která Vám zazvoní na dveře a přijde na nezvanou návštěvu. Vy ji musíte přijmout a být s ní. Aspoň nějaký čas. To je epilepsie. Záchvat přijde kdykoliv a kdekoliv. Nic tomu nepředchází, je to jako neřízená střela. Syn má epilepsii 17 let. Po tu dobu jediné, co se změnilo, je to, že se z toho už nehroutíte, byť to vypadá, že Vám umírá dítě. Měli jsme už incident v bazénu, v moři, na procházce, v MHD, v noci ve spánku. Když dojde na záchvat, hlavou se Vám honí následující: zajistit syna, aby se mu nic nestalo (neměl zrovna jídlo v puse, nepočůral se, aby šel spát, protože záchvat enormně unaví). Další, co nastane: kam mám zavolat, že Tomáš nepřijde, co zrušit z mých naplánovaných aktivit, poprosit babičky o hlídání, když musím zařídit něco opravdu neodkladného. Pokud se jedná o nakupené záchvaty, je to maraton na celý den, někdy i noc. Jeden záchvat za druhým, měním povlečení, nutím do jídla – abych mohla dát léky, nutím do pití, aby nebyl dehydrovaný. Epilepsie je peklo na zemi, které nekončí. Je mi líto dospělých lidí, kteří dostanou záchvat na veřejnosti. Lidé v okolí neví, co s tím. Přeci mu nebudou dávat diazepam per rectum. Ach jo. Snad jediná výhoda, kterou máme, je ta, že syn kvůli těžké retardaci není nikdy sám a vždy se o něj někdo postará. Držím palce všem epileptikům, smekám před nimi a všem přeji pevné zdraví.
