Článek
Když žijete s postiženým dítětem a vychováváte ho, musíte se mu časem přizpůsobit. Maminky od malých dětí to znají, ale mají to jen na přechodnou dobu. Myslím tu infantilnost. Já natrvalo. Už jsem si zvykla, co mi zbývá. Žiju ale tak komickým a praštěným způsobem, až je to vlastně ve finále zábava. Když jdu se synem na procházku v silném větru, tak musím začít zpívat: foukej, foukej větříčku a on se uklidní, no a máme radost všichni: já, on a lidi kolem, kteří jsou ušetření křiku. První sníh? No tak to je také něco. Ten sníh si dovolí uvíznout na botičkách? Musí okamžitě začít přednes (klidným a vyrovnaným hlasem) sněží, sněží na špičky věží, na auta na stromy, na růže na domy….. a je klid. Sice vypadám, jako bych byla na vycházce z Bohnic, ale je opět ten klid. V MHD jsem nedávno povídala pohádku tak emotivně, že mi paní po vystoupení z autobusu přišla říct, že tak hezkou jízdu dlouho neměla. Musela prý poslouchat i s mým synem, protože to bylo napínavé. Opět cvok na vycházce z blázince. Co se dá dělat. Klid a pohoda syna při cestování je přednější, že? Jsme v nemocnici a já jdu napřed na odběry s kartou pojišťovny, manžel za mnou se synem pomalu jeho tempem. Sestra u okýnka koukne na iniciály a pak na mě: to jste Vy? Ježiš neeee, syn jde za mnou. Promiňte, já jsem matka. Jsem ráda, že si mě v nemocnici rovnou nenechají – na psychiatrii na pozorování. V létě také občas zpíváme: Rolničky, rolničky. No syn to zrovna chce slyšet a to je mu jedno, že je 30 stupňů a Vánoce budou za půl roku. Zpívám co nejtišeji, proč být za cvoka – opět.
