Brdy jsou plné bunkrů. Nejvíc německých „pixlí“ ale najdete mimo vojenský prostor

Brdy si většina lidí spojuje s vojenskými střelnicemi, bunkry a zakázanými cestami. Paradoxně ale jednu z nejzajímavějších koncentrací betonových staveb najdeme mimo bývalý vojenský prostor. U Mirošova jich během devatenáctikilometrové vyjížďky napočítám třináct. Němci zde za války plánovali novou pěchotní střelnici. Nakonec ji ale nikdy nedokončili.

Brdy jsou betonových staveb plné. Většina z nich souvisí s vojenskou historií tohoto pohoří a řada z nich vznikla už za první republiky nebo později.

Tentokrát mě ale zajímá trochu jiná historie.

Vydávám se na kole do okolí Mirošova, tedy do prostoru na okraji bývalého vojenského újezdu. Právě tady během druhé světové války německá armáda rozšířila výcvikový prostor a plánovala vybudovat novou pěchotní střelnici se třemi střeleckými drahami.

Pro její obsluhu vznikaly dva typy betonových staveb. Jedny měly sloužit jako pozorovatelny a úkryty mužstva, druhé jako strojovny pro navijáky pohyblivých terčů.

Dnes se jim mezi místními říká jednoduše „pixle“.

Proč právě pixle, netuším. Nejspíš kvůli jejich hranatému, krabicovitému vzhledu. Na rozdíl od našich známých oblých řopíků opravdu vypadají spíš jako obrovské betonové krabice.

A právě po těchto „pixlích“ dnes vyrážím pátrat.

Plány německé armády ale dostaly na konci roku 1941 pořádnou ránu.

Obrovská lesní kalamita donutila Němce přerušit práce ve výcvikovém prostoru a soustředit síly na její likvidaci. Zamýšlená střelnice tak zůstala nedokončená a do konce války se ji nepodařilo uvést do provozu.

Betonové stavby ale v krajině zůstaly.

A protože jsou roztroušené na poměrně velkém území, je jejich hledání ideální výletní disciplína.

Startuji u malebného zámečku v Mirošově. Právě se tu někdo žení a vdává, takže mám při startu poněkud slavnostní kulisu.

Já ale vyrážím po cyklotrase směrem na Příkosice.

Po levé straně míjím Klouzavý vrch (510 m n. m.). Na jeho odvrácené straně má být první bunkr.

Cesta k němu samozřejmě nevede.

Naštěstí jsou zrovna po žních, takže nezbývá než vyrazit přes strniště.

První „pixli“ nacházím na druhé straně kopce. A okamžitě mi vrtá hlavou, k čemu vlastně měla sloužit.

Jako pozorovatelna to příliš smysl nedává. Přes kopec nebylo na zamýšlenou střelnici vidět a z tohoto místa také nebylo možné ovládat terče.

Možná tedy souvisela s nedalekou železniční tratí.

Ale to už nechávám na historických pátračích.

Vracíme se přes strniště na asfalt a hned za silnicí mě čeká Zlamnoha (513 m n. m.) a druhá betonová stavba.

Tahle je podstatně větší.

Podle charakteristických malých čtvercových otvorů v přední stěně poznávám, že měla sloužit jako strojovna pro tahání terčů. Otvory sloužily k průchodu lan, která ovládala pohyblivé terče na střelnici.

Třetí pixle se nachází na okraji lesa pod Přeckem (558 m n. m.), poblíž obydlené usedlosti.

Tady už tipuji opět strojovnu.

Po lesní pěšině pokračuji ke čtvrtému objektu.

Podle karimatek poházených na zemi je evidentní, že tahle pozorovatelna stále plní svou funkci.

Jen trochu jinou, než pro jakou ji před osmdesáti lety postavili.

Přes louku se vracím k silnici a po polní cestě klesám až k vodojemu. Po jeho levé straně je nad silnicí další pozorovatelna.

A právě tady stojí za to na chvíli sesednout z kola.

Výhled je nádherný.

Pode mnou se otevírá údolí, naproti se zvedá protější svah a mezi tím vším jsou vidět Skořice.

Člověk najednou chápe, proč němečtí vojáci pro své pozorovatelny vybírali právě taková místa.

Po vrstevnici pokračuji na okraj Štítova. U křížku se napojuji na cyklotrasu 2251 a odbočuji doleva.

Krátký sjezd lesem, po levé straně louka a na jejím konci další pixle.

Tentokrát je ale objekt prakticky nepřístupný. Totálně ho pohltilo pichlavé trní.

Na prohlídku to tedy vzdávám.

Vracím se přes louku na cestu a přes rozcestí Skořice–rybníky začínám stoupat po asfaltu do Skořic.

A tady čeká další zajímavost.

Místní hospoda je plná cyklistů a kromě občerstvení nabízí i malý historický poklad – originální česko-německou ceduli, která označovala hranici nově vzniklé střelnice.

Je to jeden z těch detailů, kvůli kterým podobné výpravy baví.

Najednou máte před očima konkrétní důkaz toho, co se tady před desítkami let plánovalo.

Na okraji Skořic nacházím dvě chaty.

A jedna z nich stojí přímo na pozorovatelně.

Rád bych si objekt vyfotil zblízka, takže zkouším štěstí u majitele.

Na zahradě hraje rádio.

Volám.

Nic.

Volám znovu.

Pořád nic.

Takže tentokrát bez fotografií.

Další cesta vede okolo kravína na Hřímavku (595 m n. m.).

Tady už začíná být výprava opravdu dobrodružná.

Vedle dvou stohů se v trní a křoví ukrývá nejvýše položená pozorovatelna celého dne.

Přístup k ní „vylepšují“ bodláky a kopřivy.

Kdo někdy hledal historický objekt uprostřed Brd, ví, že GPS souřadnice jsou jedna věc a skutečná cesta k cíli věc druhá.

Odměnou je ale parádní výhled západním směrem.

Devátá pozorovatelna se nachází dokonce uprostřed pole.

Jak se k ní blížím, je mi ale jasné, že tentokrát jsem prohrál.

Přede mnou stojí více než dva a půl metru vysoká kukuřice.

A přes tu se s kolem opravdu prodírat nebudu.

Pár stovek metrů se proto vracím do Skořic.

Nedaleko kostela svatého Václava postavil německý Wehrmacht další bunkr.

Objekt je pořádně zarostlý, ale má jednu zajímavost – jako jediný z dnešních staveb má dveře.

A opět nabízí parádní výhled do okolní krajiny.

Člověk si při pohledu z jeho střechy může snadno představit, jak důležitý byl při plánování střelnice právě výhled na okolní terén.

Po cyklostezce 2251 pak opouštím Skořice.

Následuje sjezd ke Skořickému potoku.

A tady nesmím přehlédnout jedenáctou zastávku dnešní výpravy.

Pixle na okraji lesa není na první pohled skoro vidět.

Pozornost ale okamžitě upoutá něco jiného.

Na jejím vršku stojí dřevěný myslivecký posed.

Historie a současnost se tu potkaly opravdu dokonale.

Po překonání strniště se snažím na čelní stěně najít charakteristické průchody pro lana ovládající terče.

Marně.

Podle umístění objektu v údolí ale předpokládám, že i tady jde spíš o strojovnu.

Ještě před příjezdem do osady Myť mě čeká další.

Poslední strojovna stojí přímo vedle cesty.

Při mé minulé návštěvě tu zrovna slavila početná skupina myslivců.

Dnes je situace poněkud jiná.

Objekt obývají lidé bez domova.

Třináctým a posledním bunkrem dnešní výpravy je pozorovatelna. Zároveň jde o jeden z nejlépe dostupných objektů – stojí hned u cesty a okolí je čerstvě vykácené.

Třináct betonových „pixlí“ mám za sebou.

Výlet ale ještě nekončí.

Čeká mě totiž slíbený hřbitov ukrytý v lese za Domovem Harmonie.

I jeho okolí má pohnutou historii.

Za války zde nejprve fungoval pracovní tábor, později byl areál využíván jako koncentrační tábor a po válce jako zajatecký tábor pro Němce.

Samotný hřbitov byl později zničen.

Dnes jeho existenci připomínají už jen dva kříže a několik rozlámaných náhrobních desek na okraji lesa.

Je to poněkud ponuré zakončení výletu, který začal hledáním zapomenutých betonových staveb.

Zpátky do Mirošova už je to naštěstí z kopce.

Celý okruh měří přibližně 19 kilometrů a nastoupá při něm 308 výškových metrů.

Na papíře to nevypadá jako náročný výlet.

A také není.

Náročnější je spíš samotné hledání jednotlivých objektů. Některé stojí u cesty, jiné ukrývá les, další trní a některé se nacházejí uprostřed polí.

Právě v tom je ale kouzlo této výpravy.

Nejedete od jedné turistické atrakce ke druhé.

Jedete krajinou a postupně odhalujete příběh, který v ní zůstal ukrytý.

Okruh kolem Skořic se dá absolvovat na kole i pěšky. Na kole je ale samozřejmě rychlejší a pohodlnější.

Návštěvu bych každopádně doporučil mimo vegetační období. Na podzim, v zimě nebo brzy na jaře jsou jednotlivé pixle mnohem lépe viditelné a přístup k nim není tak komplikovaný.

A možná by vůbec nebylo špatné dát tomuto zapomenutému místu trochu větší pozornost.

Třináct betonových staveb rozesetých krajinou, nedokončená německá střelnice, historické cedule, výhledy a nakonec zaniklý hřbitov.

To už je materiál na pořádnou naučnou stezku.

Do té doby nezbývá než vzít kolo, mapu a trochu odvahy.

A vyrazit hledat brdské „pixle“.