Šestnáct výstřelů do tmy. Tragická poslední noc Jaroslava Monharta

Bylo mu necelých dvacet let. Pocházel z Veselé u Rokycan, pracoval u Státních lesů a v červnu 1950 odjel na lesní brigádu do Pavlova Studence, malé obce ležící přímo u tehdejší československo-německé hranice.

O několik dní později byl mrtvý.

Nezahynul při pokusu o ozbrojený útok na hranici. Nebyl přistižen při přechodu státní hranice. Nebyl ani ozbrojen. Podle pozdějšího šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu byl zastřelen příslušníky bezpečnostní hlídky při útěku během eskorty na výslech.

Jmenoval se Jaroslav Monhart.

Jeho příběh patří k těm, které by bez dochovaných archivních dokumentů nejspíš dávno zmizely.

Jaroslav Monhart se narodil v roce 1930 ve Veselé u Rokycan a bydlel v domě čp. 12. V roce 1950 pracoval u Státních lesů ve Šťáhlavech.

Na začátku června 1950 se spolu s dalšími pracovníky dostal na lesní brigádu do Pavlova Studence. Do pohraniční obce přijel 5. června.

Bydlel společně s dalším brigádníkem, Antonínem Fastnerem, který byl výrazně starší – narodil se v roce 1918 a v té době žil v Plzni.

Pavlův Studenec však nebyl obyčejným místem pro pracovní brigádu. Ležel bezprostředně u státní hranice a po únoru 1948 zde bezpečnostní složky věnovaly pohybu lidí mimořádnou pozornost.

Československo už bylo po komunistickém převratu z února 1948. Na západní hranici se postupně vytvářel systém, jehož cílem bylo zabránit lidem v odchodu na Západ.

Právě tady se měl během několika hodin odehrát Monhartův poslední životní příběh.

Večer 8. června 1950 byl Jaroslav Monhart v místní tovární kantýně společně s ostatními brigádníky.

Podle archivního záznamu pil pivo.

Do kantýny přišel také Karel Staněk, mladší strážmistr SNB, který měl v Pavlově Studenci na starosti brigádnickou skupinu vyrábějící telefonní sloupy.

Ke Staňkovi se dal do řeči Antonín Fastner.

Rozhovor se postupně stočil k hranici a k údajným kontaktům s lidmi na německé straně. Fastner tvrdil, že nedaleko hranice se nachází dílna na výrobu perleti a knoflíků a že právě tam má být kontaktní místo americké zpravodajské služby CIC pro kurýry pracující proti Československu.

Po několika sklenkách rumu se Staněk nechal přesvědčit, že by bylo vhodné jeho tvrzení prověřit.

A právě tím začal řetězec událostí, který měl během několika hodin skončit Monhartovou smrtí.

Archivní dokument ÚDV popisuje, že Staněk se kvůli cestě k hranici převlékl do civilu a společně s Fastnerem se vydal směrem k německé hranici.

Cestou dvojici kontrolovala hlídka složená ze dvou mladších příslušníků SNB – Moravce a Svatoše.

Jejich pozornost vzbudilo chování Staňka a Fastnera, a proto začali jejich počínání sledovat.

U hranice podle pozdějšího záznamu Fastner přivolal několik lidí z německé knoflíkové dílny a několik minut s nimi hovořil.

Poté se oba muži vydali zpět směrem k Pavlovu Studenci.

Hlídka je cestou zadržela a kolem desáté hodiny večer odvedla na velitelství jednotky.

Při výslechu Staněk uvedl, že Fastner skutečně na hranici hovořil s Němci.

Podle jeho výpovědi se mělo jednat o kontakt s Američany. Ti však na místě údajně nebyli a měli se objevit až za několik dní.

Fastner měl navíc na místě zanechat písemný vzkaz.

Fastner při prvním výslechu kontakt s Němci popíral.

Pak však přišla informace, která změnila situaci.

Staněk uvedl, že Fastnerův spolubydlící Jaroslav Monhart měl být rovněž v kontaktu s Němci.

A tím se mladý muž z Veselé dostal do hledáčku bezpečnostních složek.

Na tuto otázku nemáme jednoduchou odpověď.

Archivní dokument totiž neobsahuje důkaz, že by Jaroslav Monhart skutečně spolupracoval s nějakou zpravodajskou službou nebo že by se pokoušel organizovaně přejít hranici.

Jeho jméno se v danou noc objevilo především v souvislosti s výpovědí Karla Staňka.

Velitel jednotky v Pavlově Studenci, štábní strážmistr Švarc, proto vyslal hlídku Svatoše a Moravce, aby Monharta předvedla k výslechu.

Bylo přibližně půl dvanácté v noci.

Dva příslušníci dorazili k místu, kde Monhart bydlel.

Monhart podle archivního záznamu nejprve odmítal jít.

Nakonec však po důrazném upozornění hlídku následoval.

To je důležitý okamžik celého příběhu.

Jaroslav Monhart v té chvíli nebyl člověkem, který by byl přistižen při útěku přes hranici. Byl eskortován k výslechu.

Co přesně se mu honilo hlavou, nevíme.

Mohl mít strach.

Mohl vědět, že jeho spolubydlící Fastner se dostal do problémů.

Mohl se obávat výslechu.

A mohl také skutečně něco skrývat.

Archivní dokumenty nám však neposkytují jeho vlastní vysvětlení. Víme jen, co následovalo.

Hlídka vedla Monharta směrem k velitelství.

Během cesty však příslušníci zaslechli nebo zaznamenali hluk přicházející z domu č. 2.

Moravec se šel podívat, co se tam děje.

A v tom okamžiku Jaroslav Monhart utekl.

Jeho útěk trval jen chvíli.

Podle pozdějšího úředního záznamu ho Svatoš dvakrát vyzval, aby zastavil.

Monhart nezastavil.

A potom zazněla střelba.

Příslušníci hlídky použili samopaly.

Stříleli ze vzdálenosti přibližně 7 a 12 metrů.

Podle dochovaného spisu bylo vystřeleno přibližně 16 nábojů.

Asi osm z nich Monharta zasáhlo.

Byla noc z 8. na 9. června 1950.

Čas byl mezi 00.15 a 00.30 hodin.

Jaroslav Monhart se zhroutil a zemřel.

Bylo mu kolem dvaceti let.

Od okamžiku, kdy pro něj přišli příslušníci SNB, uplynula sotva hodina.

Tady je důležité odlišit pozdější tradované podání od toho, co skutečně vyplývá z archivních dokumentů.

Jaroslav Monhart je dnes uváděn mezi oběťmi železné opony. ÚSTR ho eviduje jako osobu zastřelenou hlídkou Pohraniční stráže v Pavlově Studenci 8. června 1950.

Současně však dokument ÚDV popisuje konkrétní průběh jeho smrti: Monhart byl nejprve zatčen a eskortován k výslechu a teprve během této eskorty uprchl.

Nešlo tedy o situaci, kdy by byl chycen přímo při překonávání drátěného zátarasu.

To je důležitý rozdíl.

Jeho smrt však byla bezpochyby spojena s represivním systémem, který komunistický režim na západní hranici budoval.

Možná právě to, jak málo stačilo.

Jeden rozhovor v hospodě.

Několik skleniček rumu.

Podezření.

Výpověď jednoho člověka.

Noční zatčení.

Pokus o útěk.

A šestnáct výstřelů.

Z dnešního pohledu je přitom nejzávažnější závěr, který k případu učinil samotný Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

ÚDV výslovně konstatoval, že použití zbraně bylo bezohledné a nerespektovalo pravidla pro její použití.

Hlídka střílela ze vzdálenosti pouhých sedmi metrů a podle závěru dokumentu před střelbou nebyly využity méně násilné prostředky – například pronásledování nebo použití pažby zbraně.

Jinými slovy: ani podle pozdějšího vyšetřování nebyl způsob, jakým byla zbraň použita, v pořádku.

Ani smrtí však příběh Jaroslava Monharta neskončil.

Po lékařské prohlídce byl 10. června 1950 pohřben na hřbitově v Pavlově Studenci.

Jeho rodina přitom žila ve Veselé u Rokycan.

Otec se proto 19. června obrátil na úřady se žádostí o exhumaci a převoz synových ostatků domů.

Z archivního spisu však není jasné, jak byla tato žádost vyřízena.

A právě tato stručná poznámka v úředním dokumentu působí možná ještě silněji než samotný popis střelby.

Otec chtěl svého syna dostat domů.

Nevíme, jestli se mu to podařilo.

Pavlův Studenec dnes už neexistuje v podobě, jakou měl v roce 1950.

Z někdejší obce zůstaly především vzpomínky, několik staveb a hřbitov.

Právě tam je spojováno místo posledního odpočinku Jaroslava Monharta.

Na náhrobku je uvedeno jeho jméno, datum narození a rok úmrtí. Pamětní místo uvádí také formulaci, podle níž byl zastřelen „vlastním kamarádem ze zálohy“; současně je Monhart označen jako oběť při pokusu opustit komunistické Československo.

Dnes tak jeho jméno najdeme mezi lidmi, kteří zemřeli v souvislosti s československou železnou oponou.

V seznamech obětí železné opony je Jaroslav Monhart pouze jedním jménem mezi mnoha dalšími.

ÚSTR ho eviduje pod rokem 1950 společně s dalšími lidmi, kteří byli na západní hranici Československa usmrceni.

Jenže za každým takovým jménem byl člověk.

U Monharta víme, že pocházel z Veselé u Rokycan.

Ví­me, kde pracoval.

Ví­me, že na začátku června 1950 přijel na brigádu do Pavlova Studence.

Ví­me, s kým bydlel.

Ví­me, co se stalo onoho večera v kantýně.

Ví­me, proč se o něj začali zajímat příslušníci bezpečnosti.

Ví­me, kdy pro něj přišli.

A víme, že krátce po půlnoci ležel mrtvý na zemi po zásahu několika střel ze samopalu.

Nejdůležitější otázky však zůstávají nezodpovězené.

Proč Jaroslav Monhart utekl?

Bál se výslechu?

Věděl, co se stalo Fastnerovi?

Měl skutečně nějaké kontakty za hranicí?

Nebo se jen ocitl ve špatný čas na špatném místě?

A především:

Bylo skutečně nutné ho zastřelit?

Pozdější šetření ÚDV na tuto poslední otázku odpovídá poměrně jednoznačně. Způsob použití zbraně označuje za bezohledný a odporující pravidlům.

Jaroslav Monhart tak nezemřel pouze jako další člověk, který se pokusil překonat železnou oponu.

Zemřel v mechanismu strachu, podezření a represe, který tehdejší režim vytvořil kolem československých hranic.

Když si dnes člověk projde Pavlovem Studencem, jen těžko si představí, jak vypadal v červnu 1950.

Tehdy zde žili lidé, pracovali brigádníci, fungovala továrna a kantýna.

Večer se pilo pivo.

Někdo si dal několik skleniček rumu.

Někdo vyprávěl příběh o Američanech a špionážní službě.

Několik mužů pak vyrazilo k hranici.

Po desáté hodině začaly výslechy.

Ve 23.30 přišli dva příslušníci pro mladého brigádníka.

A krátce po půlnoci bylo po všem.

Jaroslav Monhart, mladík z Veselé u Rokycan, byl mrtvý.

Jeho život trval necelých dvacet let.

Jeho poslední noc jen několik hodin.

A jeho příběh zůstal ukrytý v archivních spisech více než půl století.

Dnes už víme, jak zemřel.

Mnohem obtížnější je zjistit, proč musel zemřít.

A právě proto má smysl jeho jméno připomínat.

Protože za číslem v seznamu obětí železné opony nebylo číslo.

Byl tam Jaroslav Monhart – člověk, syn, kamarád a mladý muž, který se v noci 8. na 9. června 1950 už domů nevrátil.