Rudolf Maxa - oběť plzeňského gestapa dne 16. 2. 1944

Jako amatérský badatel historie se zajímám o události z května 1945 v prostoru Plzeňska a Rokycanska. Na podzim 2024 jsem začal rozplétat okolnosti odboje v Chrástu u Plzně. Místní odboj byl prozrazen konfidentem gestapa Karlem Sobotkou a výsledkem bylo 36 popravených a 150 zatčených. Při bádání jsem také narazil na popis události z 16. 2. 1944, která se odehrála v Plzni.

Z protokolu:

Zatčený Kovářík při výslechu 16. února 1944 byl gestapákem Pittermanem dotazován, že musí ještě někoho znát ze svých spolupracovníků. Odpověděl, že je musí znát Sobotka. Na tuto odpověď ihned reagoval Sobotka a říká, že zná Žaluda. Na to byl Sobotka naložen do auta s Pittermanem a jel ukázat, kde zmíněný Žalud pracuje. Po zatčení byl Žalud naložen do auta. Cestou se Pitterman rozhodl, že pojede ještě zatknout obuvníka Maxu, který přechovával Sobotku. Sobotka řekl, že je to po levé straně Nepomucké třídy a ukázal krám, kde obuvník bydlí. Toto místo Sobotka dobře znal, protože u něho často ilegálně spal a spolupracoval. Pitterman zavolal Maxu k autu a ptal se jej, jestli zná Sobotku sedícího v autě. Když jej Maxa zahlédl, vrátil se do krámu, kam byli Sobotka a Žalud také odvedeni. Tam dostal Maxa od Pittermana facku a poté Maxa pronesl: „To jste mne museli prozradit, vy lumpové!“ Pak došlo mezi Maxou a Pittermanem k incidentu. Maxa se vrhl na Pittermana s knejpem (obuvnický nůž na podrážkovou kůži) v ruce a tento jej pistolí zastřelil. Ještě když Maxa ležel zasažen na zemi, vypálil do něho Pitterman všechny náboje ze zásobníku. Na dotaz Pittermana prohlásil Žalud, že s obuvníkem Maxou jej seznámil Sobotka, ale o další činnosti neví.

K této události hovoří vzpomínka Marie Maxové:

"Můj manžel Rudolf Maxa, nar. 13. 8. 1904, byl členem podzemního hnutí, jehož vedoucím byl pan Karel Sobotka. Dne 16. 2. 1944 v 13.15 hod. přijelo gestapo před náš krám na Slovanské třídě 119. Vystoupili z auta dva gestapáci, Pitterman a Salzer. Pitterman vešel do krámu a německy oslovil mého manžela, jestli je pan Maxa. Na to jej vzal za ruku a vedl k autu, ve kterém seděl spoutaný pan Sobotka. Ptal se mého muže, zdali jej zná. On řekl, že ne. Na to odvedli mého muže zpět do krámu a tam mu řekli, aby nezapíral a přiznal se, že pana Sobotku podporoval jídlem penězi, kuřivem a že mu opravoval boty zdarma. V autu, ve kterém přijeli, seděl ještě pan Žalud, kterého zatkli, než jeli pro mého muže a vezli jej sebou. Mezi tím, co vyslýchali mého muže v krámu zpozorovali, že se pan Sobotka s panem Žaludem v autu domlouvají, tak je vzali oba do krámu. Postavili každého zvlášť a znovu tvrdili mému muži, aby nezapíral a přiznal se, že již pan Sobotka všechno řekl, že je zbytečné něco zapírat. Můj muž se zprvu nepřiznal a stále tvrdil, že jej nezná. Gestapáci naléhali, když již vše ví. Na to se vrhl můj muž na Sobotku a řekl mu, „Ty pse, ty jsi mluvil, víš co bys zasloužil!“ Gestapák jej od něho odtrhl a řekl mému muži, aby si vzal kabát, že půjde s nimi. Já s mojí 13 letou dcerkou, jsme byly v kuchyni a vše jsme pozorovaly skrze skleněné dveře, které vedou z bytu do krámu. Chtěly jsme uklidit nějaké zásoby potravin. Vzala jsem pytlík s mákem a nesla jej přes pokoj do koupelny, a nevěděla jsem, kam ho honem skrýt. Strčila jsem jej v koupelně do prádla. V patách za mnou šel gestapák Pitterman a já jsem myslela, že je to můj muž. Mák jsem skryla, otočím se a chci jít zpět. Pitterman šel do krámu, vzal mého muže za ruku a vedl jej do koupelny, vzal pytlík s mákem a nesl jej do kuchyně a mého muže stále držel za ruku. V kuchyni jej pustil, rozvázal pytlík a řekl: „Das ist monn“. Otočil se, přistoupil ke kredenci a začal z něho všechno vyhazovat na hromadu. My s dcerkou jsme plakaly a naříkaly, že nás postřílí. Můj manžel hleděl s jedné na druhou a povídá: „I poserou nás“. Na ta slova gestapák Pitterman zařval německy, aby šel můj muž do krámu. Můj muž povídá „kdopak mu rozumí“. Gestapák přiskočil přes vyházené věci a znovu něco zařval německy, až se všechno třáslo. Můj muž se proti němu postavil, změřil si ho a pak do něj strčil. To už proti sobě stáli v bojové pozici. Můj muž se chtěl na něho vrhnout, ale tento jej srazil fackou, po které se můj muž napřímil a chtěl mu jí vrátit, ale v zápětí byl sražen druhou fackou, po které se skutálel ze schodů do krámu. Rychle vyskočil, popadl obuvnický nůž, který ležel na pultě a začala rvačka. Salzer šel Pittermanovi na pomoc. Můj muž se s ním rval, až jeden gestapák vyndal revolver a zastřelil jej. Jeden z nich šel pak telefonovat pro jiné gestapáky a zároveň pro Dr. Hájka. Ten přišel a konstatoval smrt. Třetí den přišli gestapáci znovu k nám a hledali, co by se jim hodilo. Dcerce řekl Pitterman, aby k němu přišla odpoledne v půl třetí na gestapo do kanceláře. Tam se jí ptal, zdali něco neříkala ve škole. Odpověděla, že se jí paní učitelka tázala, proč je tak uplakaná a ona řekla, že má tatínka zastřeleného. Ptal se, co na to řekla učitelka. Odpověděla, že nic, jen „to je hrozné“. Řekli jí, aby přivedla žákyni, která vedle ní ve třídě sedí. Když druhý den přišly na gestapo, ptali se Květy Laňkové, proč jí tam Maxová přivedla. Ona řekla, že neví. Tázali se, co řekla učitelka, když jí Maxová řekla, že jí zastřelili tatínka. Laňková odpověděla, že neví, zdali něco paní učitelka říkala, protože jí poslala s Maxovou ven. Pak jim řekl, že musí ve třídě chytře pátrat, jestli paní učitelka něco proti nim řekla. Paní učitelka Kusteinová pronesla ve třídě řeč proti gestapákům a vrahům, kteří zabili našeho tatínka. Děti nechtěly prozradit učitelku Kusteinovou, která byla veliká vlastenka. Vzkázala jsem jí však, co gestapo chtělo vědět. Čekali jsme, že se gestapáci přijdou na učitelku ptát. Bohudík nepřišli a tím byla učitelka za pronesenou vlasteneckou řeč, proti gestapáckým vrahům, uchráněna možných běd.

Zpráva o smrti mého manžela se rázem roznesla po celé Plzni a hned druhý den přiběhl k nám náš bývalý dělník Josef David a ptal se, jestli je to pravda, co se povídá. Byl celý zdrcen, neboť měl našeho tátu velmi rád a hned se nabídl, že půjde k nám dělat. Za týden nastoupil zaměstnání. Někteří naši zákazníci se báli k nám jít s opravou bot. Když jsem žádala o podporu, byla mi zamítnuta.”

K této tragédii je vhodné doplnit protokol, sepsaný 3.a 4. dubna 1947 s gestapákem Pittermanem, uložený v soudním archivu u spisu / Pitterman / v Plzni.

„V únoru 1944 jsem se dozvěděl od zajištěného Sobotky, že v jeho skupině je zapojen jistý Žalud, který je zaměstnán u protiletecké obrany. Jel jsem spolu se šoférem gestapa Winklerem pro Žaluda. Když mně Sobotka, který jel v autě se mnou ukázal, kde Žalud bydlí, byl Žalud zatčen. Až do té doby, kdy nám o Žaludovi a Maxovi na gestapu řekl Sobotka, jsem o obou těchto mužích a jejich ilegální práci ničeho nevěděl. Doznávám, že jsem Sobotkovi říkal Karle a že on mi tykal“.

K tomuto údaji se připojuje František Žalud, praporčík, bytem v Plzni Žatecká 8 a říká:

„Byl jsem zatčen 16.2.1944 ve věci Karla Sobotky, který mě nesporně vyzradil, což dosvědčuje mimo jiné i skutečnost, že o mé ilegální činnosti věděl jen Karel Sobotka a tento to byl, který v autě s Pittermanem přijel k nám před dům. Když jsem ihned před domem na naléhání Pittermanovo doznal, že se trochu se Sobotkou znám, ptal se mě, zda jsem Sobotkovi platil nějaké peníze. Odvětil jsem, že se na to nepamatuji a tu v autě sedící Sobotka mně doslovně řekl “ Nezapírej, já jsem vše řekl“. Sobotka ukázal gestapákům krám obuvníka Maxy. Se Sobotkou jsme byli vzati z auta a uvedeni do krámu Maxy. Když Maxa viděl v krámu Sobotku, řekl mu doslovně “ Vy bídáci, napřed chodíte žebrat peníze a potom na mě vodíte policii" a hnal se po Sobotkovi. Když byl případ ukončen, to je když Pitterman Maxu zavraždil, byl velice nervózní a šel k Sobotkovi, aby prý mu dal cigaretu. Vím, že si oba tykali a že Sobotka řekl Pittermanovi, že cigaretu nemá. Karel Sobotka mimo jiné vyzradil tedy i mě. Zatímco se výslechy navzájem střídali a gestapáci se snažili každému zatčenému z Chrástu toho nalepit tolik, aby z toho koukala smrt, pracovala zase vězeňská solidarita, která zachraňovala co se dalo.”

Tolik dochované výpovědi aktérů této smutné události. Karel Sobotka spolupracoval jako konfident gestapa až do konce ledna 1945, kdy přeběhl v Chocni k partyzánům. Po válce byl zatčen v Chomutově, souzen v Plzni v roce 1947 a odsouzen na dva roky. Po roce vězení byl na podzim 1948 propuštěn.

zdroj: strojopis Karel Melichar: Bouřlivá léta, 1966