Tunel spasa: 800 metrů pod sarajevským letištěm, které rozhodly o přežití Sarajeva

Když dnes člověk vstoupí do Tunelu spasa v Sarajevu, vidí jen krátkou, úzkou chodbu. Před více než třiceti lety tudy však procházely tisíce lidí denně. Přenášeli potraviny, léky, munici i pohonné hmoty. Pod letištní ranvejí vedla během války jediná pozemní cesta, která spojovala obležené Sarajevo s okolním světem.

Je to zvláštní místo.

Venku svítí slunce, kolem projíždějí auta a letiště funguje jako každé jiné letiště. Uvnitř muzea je však stále cítit vlhkost a hlína. Člověk se musí sehnout, aby prošel několika desítkami metrů původního tunelu.

A právě tady je třeba na chvíli zapomenout na dnešní Sarajevo.

Je rok 1993. Město je obklíčené. Z okolních kopců přichází střelba a dopadají granáty. Potravin je málo, elektřina je vzácná a dostat se z města nebo do něj je životu nebezpečné.

Pod letištní ranvejí se právě razí tunel.

Ruční práce. Krumpáče. Lopaty. Dřevo a kov. Voda. Tma.

A především – čas.

Obléhání Sarajeva začalo v dubnu 1992 a trvalo téměř tři a půl roku. Město bylo obklíčeno jednotkami bosenských Srbů a jeho obyvatelé byli vystaveni ostřelování i odstřelování z okolních kopců.

Jedním z největších problémů bylo zásobování.

Sarajevo potřebovalo potraviny, léky, pohonné hmoty a další materiál. Současně bylo nutné dostávat do města vojenský materiál pro jeho obranu.

Mezi obleženým městem a územím kontrolovaným Armádou Republiky Bosny a Hercegoviny však leželo letiště.

Sarajevské letiště bylo pod kontrolou OSN.

A ranvej představovala obrovskou překážku.

Přecházet ji znamenalo vystavit se nebezpečí střelby. Přesto se o to lidé pokoušeli, protože jiná cesta prakticky neexistovala.

Řešením proto nebylo dostat se přes letiště.

Řešením bylo dostat se pod něj.

Vznikl plán spojit dvě sarajevské části – Dobrinju a Butmir.

Projekt dostal označení Objekt D-B.

Měl být přísně tajný. V některých oficiálních komunikacích mezi bosenskou armádou a OSN se dokonce používalo označení „tunel, který neexistuje“. Jeho vojenský a logistický význam byl totiž obrovský.

Dodnes se vedou spory o to, komu přesně patřila prvotní myšlenka. Některé historické prameny uvádějí Mirsada Čauseviće, jiné připisují významnou úlohu generálu Rašidu Zorlakovi. Jisté je, že projekt následně dostal konkrétní podobu a začal se připravovat jako vojenská stavba.

A teď přišel technický problém.

Jak vykopat tunel pod letištěm z obou stran a setkat se uprostřed?

Práce začaly v lednu 1993.

Tunel razily skupiny z obou stran – z Dobrinje a z Butmiru. Na projektu se podíleli příslušníci Armády Republiky Bosny a Hercegoviny, civilní ochrany a lidé se zkušenostmi ze stavebnictví a hornictví.

Celkem se na stavbě podle sarajevských zdrojů podílelo kolem 300 lidí. Pracovalo se nepřetržitě ve třech směnách.

Jenže slovo „stavba“ zní možná příliš vznešeně.

Na začátku šlo především o ruční práci.

Krumpáč.

Lopata.

Kolečko.

A lidské ruce.

Tunel měl být přibližně metr široký a kolem 1,5 až 1,6 metru vysoký. Pro většinu dospělých tedy nebylo možné projít jím vzpřímeně.

A zemina, kterou lidé vykopali, musela samozřejmě také zmizet.

Všechno se odehrávalo za války a v podmínkách, kdy chyběl materiál i technika.

Navíc byl všude kolem nepřítel.

Kopání pod letištěm mělo ještě jednoho nepřítele.

Vodu.

Podzemní voda pronikala do rozestavěného tunelu. Čerpání nebylo jednoduché, protože elektřiny byl nedostatek.

K tomu se přidával nedostatek nářadí, materiálu a dřeva.

Na dobrinjské straně proto bylo možné využívat také kovové konstrukce a plechy získané ze sarajevských továren. Dřeva byl nedostatek.

Představte si pracovníka, který několik hodin kope v prostoru vysokém sotva jako dospělý člověk. Je kolem něj tma, vlhko a vydýchaný vzduch. Hlína se musí dostat ven. Tunel se musí vyztužovat. A práce nesmí přestat.

Protože za tunelem čeká celé město.

Jedna z nejpozoruhodnějších věcí na celé stavbě je její přesnost.

Tunel byl ražen současně z obou stran.

Geodeti museli určit správný směr. Nebyla k dispozici technologie, kterou bychom dnes považovali za samozřejmost.

A problémem byla i komunikace.

Podle historických popisů dokonce v určité fázi neexistovalo mezi oběma stranami běžné telefonní spojení. Informace se proto mohly přenášet i způsobem, který dnes působí neuvěřitelně – člověk musel přeběhnout přes letištní prostor.

Z jedné strany se ozývaly krumpáče.

Z druhé také.

A oba tunely se musely někde setkat.

Večer 30. července 1993 přišel okamžik, na který lidé, kteří tunel kopali, nikdy nezapomněli.

Obě části se spojily.

Pod letištní ranvejí se setkali dva dělníci – jeden postupoval z Dobrinje, druhý z Butmiru.

Po měsících práce byl průchod hotový.

Sarajevo získalo podzemní spojení se světem.

Tunel měřil přibližně 800 metrů, byl asi metr široký a kolem 1,5 metru vysoký. Některé prameny uvádějí délku kolem 720 metrů, jiné přibližně 800 metrů – rozdíl souvisí mimo jiné s tím, co přesně je do délky započítáváno. Oficiální sarajevské zdroje dnes uvádějí zhruba 800 metrů.

Teprve dokončením však začala jeho skutečná práce.

Tunel se rychle proměnil v životně důležitou zásobovací tepnu.

Procházeli jím lidé.

Přenášely se tudy potraviny.

Léky.

Vojenský materiál.

Další zásoby.

Později byly instalovány koleje a vozíky, které umožnily přepravovat těžší náklady. Do tunelu byl zaveden také telefonní kabel, elektrické vedení a potrubí pro pohonné hmoty. Elektrický kabel pomáhal zásobovat například životně důležitá zařízení a nemocnice.

Tunel tedy nebyl jen chodbou.

Postupně se z něj stal podzemní logistický systém.

Oficiální materiály Sarajeva uvádějí, že tunelem mohlo denně projít až 3 000 lidí. Za dobu jeho používání jím podle sarajevských zdrojů prošly více než dva miliony lidí a vojáků.

Každý průchod však znamenal nepohodlí.

Člověk se musel sehnout.

Tunel byl úzký.

Bylo v něm vlhko.

Na některých místech se lidé míjeli jen velmi obtížně.

A pokud někdo nesl těžký náklad, cesta byla ještě náročnější.

Přitom nad jejich hlavami byla letištní ranvej.

Člověk šel pod místem, kde probíhal běžný letecký provoz, zatímco pod zemí se odehrával úplně jiný druh dopravy.

Tunel bývá někdy popisován především jako vojenská zásobovací cesta.

To je však jen část příběhu.

Jeho význam byl mnohem širší.

Do Sarajeva se dostávaly potraviny a léky, ale také další věci nezbytné pro každodenní život.

A lidé se tunelem dostávali také ven.

Mezi jeho uživatele patřili ranění, nemocní, těhotné ženy i lidé, kteří potřebovali město z různých důvodů opustit.

Pro obyvatele Sarajeva proto nebyl pouze vojenským objektem.

Byl cestou ven.

Cestou dovnitř.

A především symbolem, že město ještě není odříznuté od světa.

Představme si člověka, který přišel k tunelu z butmirské strany.

Na zádech má zásoby.

Musí projít úzkým vstupem.

Sehne se.

Před ním je tma.

Udělá první kroky.

Pod nohama jsou koleje.

Kolem něj lidé.

Někteří jdou opačným směrem.

Někdo tlačí vozík.

Někdo nese pytel.

Někdo pomáhá člověku, který už nemá dost sil.

A pak přijde cesta dlouhá stovky metrů.

Žádné pohodlí.

Žádná klimatizace.

Žádný bezpečný dopravní koridor.

Jen úzká chodba vyhloubená ručně v zemi.

A nad ní letiště.

Po průchodu se člověk dostane do Dobrinje.

A je v Sarajevu.

Jedním z nejpůsobivějších aspektů celého příběhu je jeho utajení.

Tunel měl takový vojenský význam, že jeho existence musela být chráněna.

Proto se o něm hovořilo jako o „tunelu, který neexistuje“.

Kdyby obléhající síly přesně znaly jeho polohu, mohly by se pokusit zničit vstupy nebo tunel zasypat.

Proto se stavělo tajně a informace se šířily jen mezi omezeným počtem lidí.

To také vysvětluje, proč je dnes kolem tunelu tolik příběhů, vzpomínek a někdy i rozdílných údajů.

Tunel nebyl krátkodobým projektem.

Po otevření v létě 1993 sloužil po zbytek obléhání. Sarajevo bylo obléháno až do února 1996 a tunel zůstal jeho klíčovým pozemním spojením s okolním územím.

Celé měsíce a roky tedy lidé chodili stejnou úzkou chodbou pod letištěm.

Někdy s potravinami.

Jindy s léky.

Jindy s vojenským materiálem.

A někdy jen sami za sebe – s nadějí, že se dostanou do bezpečí.

Po válce samozřejmě přestala být jeho vojenská funkce potřebná.

Část tunelu však byla zachována.

Dnes je součástí Spomínkového komplexu Tunel spasa D-B.

Návštěvník může vstoupit do původního prostoru a projít částí skutečného válečného tunelu. Muzeum zachovává také fotografie, dokumenty, nástroje používané při stavbě a předměty připomínající každodenní život během obléhání.

V roce 2026 byla expozice rozšířena o novou stálou část věnovanou historii tunelu, jeho stavbě a životu během obléhání.

Když člověk tunel navštíví jako turista, může mít pocit, že prochází malým muzeem.

Ale těch několik desítek metrů, které jsou dnes přístupné, představuje jen zlomek původního příběhu.

Skutečný tunel byl dlouhý stovky metrů.

A během války jím procházely tisíce lidí.

Proto má smysl při návštěvě na chvíli odložit fotoaparát a jen se dívat.

Na dřevo.

Na koleje.

Na úzké stěny.

Na strop těsně nad hlavou.

A představit si, že právě tudy někdo před více než třiceti lety nesl pytel mouky, léky nebo munici.

Možná vedle něj šla matka s dítětem.

Možná raněný člověk.

Možná voják.

Možná někdo, kdo se právě snažil dostat z obleženého Sarajeva.

Tunel spasa není nejdelším tunelem, který člověk v životě uvidí.

Není ani technicky nejdokonalejší.

Naopak.

Jeho výjimečnost spočívá v tom, proč vznikl a za jakých podmínek byl postaven.

Lidé ho kopali ručně v době, kdy kolem nich zuřila válka. Vykopali stovky metrů zeminy, bojovali s vodou, nedostatkem materiálu i s nebezpečím ostřelování.

A nakonec se dva týmy pod letištní ranvejí skutečně setkaly.

Vznikla cesta, která umožnila Sarajevu dýchat.

Proto se mu začalo říkat Tunel spasa – Tunel záchrany.

A možná ještě výstižnější je jeho druhé jméno:

Tunel naděje.

Protože někdy nemusí mít naděje podobu velkého politického rozhodnutí, armády nebo vítězné bitvy.

Někdy může být vysoká jen jeden a půl metru.

A může vést 800 metrů pod letištní ranvejí.

Zdroj: vlastní návštěva muzea v září 2026

https://www.visitsarajevo.ba/

https://www.mcsarajevo.ba/tunel-spasa

https://gradskimuzeji.ba/