Článek
Obloukem
Slzy zklamání, SOS volání.
Nářek, nad sebou lítost.
Prosluněný den.
Však zavání zmarem.
Sama příčinou.
Vím to…
Dnes nějak nic nezabírá.
Poloprázdný pohár vína.
„Proč ten smutek ?“
„Kde je chyba?“
Na kole jako bez duše jedu.
Příval smutku, vzteku.
To bylo včera…
Není důvod, abych se navracela.
Občas se přihodí.
Ke mně se nehodí.
Netěší nic.
Od toho pryč!
Odezněla lítost…
Někde v hloubi vím to.
Pro radost jsem se narodila.
Pro štěstí!
Nesluší oči opuchlé.
„Kde je smích pověstný?“
Na hony se vzdálím.
Poklusem pádím.
Doznívají myšlenky poťouchlé.
K radosti se navracím obloukem.
Chodník smáčen deštěm.
Milosrdenství věčné.
Jako na zavolanou.
Chmury v kalužích plavou.
Nadechnu se vůně vody.
K radosti doprovodí.
Na parapetu kapky skotačí.
S tím si vystačím.
„Podívej na tu krásu!“
Nad proměnou žasnu…
Štěstí prší z nebe.
Jako z konve leje.
Nádech, úleva.
Po zamrznutí obleva.
Mezi kapkami se slunce směje.
Uvnitř krásně hřeje…
Není to jen tak…
Na opačnou stranu otáčím zrak.
Na temném pozadí světlo spatřím.
Oblouk ze zázraků.
Vím, že sem patřím.
Nad sebou rovnou dva.
Zvýraznila barvy tma.
„Jeden krásnější než druhý!“
Nehledám poklady na úpatí duhy.
Obloukem jsem se navrátila.
Ve mně pocit slunný.
Věci se správným směrem pohnou.
Pod duhový oblouk.
Se splývajícími barvami.
Vše se vším propojeno.
Neexistuje rozhraní.
Do duhy se vpíjím.
Smutek mě nerozptýlí.
„Oslavíme krásu!“
V dešti spásu.
Do oblak vyhazujeme klobouky!
Barvy do nitra proklouzly.
V pravý čas přišly.
Se sluncem se kapky sešly.
Příval proudí.
Nic ho nemůže zastavit!
