Článek
Navigátor
Letadlo ve vzduchu.
O mnohem výš nad ním, káně.
„Kam letí?“
Nemám potuchu…
Plachtí ladně.
Vzdálená řídící věž.
Obdivuji ladný let.
Letadlo dávno pryč.
Káně výšinám vstříc.
Bez jediného mávnutí křídel!
Vzdušný proud ke slovu přišel.
Stoupá, stoupá…
Už je vidět tečka pouhá.
„Kam ses vydala káně?“
Bez odpovědi zůstávám.
Na zemi postávám.
Ptám se marně.
Vzdušné proudy odvedly svou práci.
Káně se z dohledu ztrácí…
Ani nepohne křídly.
Vzhůru míří.
Bez jakéhokoliv snažení.
Vysoko v oblacích.
Loučí se se zemí.
Na pilota z výšky pohlédla.
Možná udivený pohled zahlédla.
Pod sebou krajinu vzdálenou.
V nedohlednu světla ranveje.
„Kam až proudy káně vynesou?“
Na stav beztíže naděje.
Stísněni v pilotní kabině.
„Pojďme křídla roztáhnout…“
„Koukej, plachtíme!“
V kokpitu těsno, u srdce lehko.
Jako káně s lehkostí letíme.
Nechat se unášet.
Zemskou přitažlivost poztrácet.
Výš a výš.
Sluchátka zahodit.
Až do oblak vystoupat.
Vnitřnímu navigátorovi naslouchat.
Knipl pustit.
Dotěrnost autopilota nedopustit.
K sobě se přiblížit.
S odvahou do výšin!
Pozemským starostem se chichotat.
Umět se radovat.
S tím si pospíšit.
