Článek
Trousím
Po světě chodím.
„Kam mě příště cesta zavede?“
Kdo ví…
Při sobě ruličky.
Pocestný, co poezii rozdává.
Kousek štěstí maličký.
Dostat se blíže, k srdcím, toužím…
Kudy chodím, poezii trousím.
Řádky napsané z lásky.
Duhovým provázkem převázané.
„Co skrývají?“
„Odpověď na otázky?“
Jdu světem…
Věřím v okamžiky světlé.
Světoběžník, co píše s radostí.
O lásce, o životě, o štěstí.
Z ruličky dalekohled.
„Za obzor hleď!“
Aspoň o kousek dál, trošičku.
Než na špičku svého nosíčku.
K lidem putuje rulička…
V ní můj vnitřní svět.
Úzkým průhledem vidíš záři sluníčka.
Potoky téct.
Louky kvést.
Někdo tu krásu neunes…
„Nevzdávám to!“
Rozdat lásku, se stále pokouším.
Občas zklamání zakouším.
Někomu může se zdát nesnesitelná.
Lehkost mého bytí…
Do ulity zalézá.
Nechce vidět slunce.
Nepotkává kvítí…
Využiji dalekohledu.
Podívám se na věc z nadhledu.
Uvidím zázračný svět, v tom kukátku.
Cvrnkne do mého nosánku.
Dám ruličku s úsměvem.
Sotva „díky“ utrousí…
Netečnost, co zarmoutí.
Od pochybností se oprostím.
Vracím se ke psaní.
V něm spoustu radostí.
V další ruličce láska prosvítá.
Nedá se popřít.
Jako živou vodou jsem politá.
Pozoruji lidské tváře.
Čtou s dojetím mé básně.
Ruleta roztočená.
Úsměvem čtenářů odměněna.
„Je toho krásného tolik!“
Mohla bych popsat papíru celé stohy!
Básněmi naplnit slabikáře.
Radost vidět, rozjasněné tváře!
Nepopsatelné teplo zblízka vnímám.
Naplnění…
Někdo další ruličku v rukou třímá.
Roztáhnou se k úsměvu tváře čtenářů.
Těch lhostejných je pomálu.
Nahoru vyletí povislé koutky.
Vzpřímí se.
Už nejsou na provázku loutky.
Neúnavně trousím básně.
Psala bych neustále.
U srdce příjemně, tak zvláštně…
„Je to díky ruličce?“
Rozbalování baví nejvíce?
„Nebo díky dalekohledu.?“
Dopřeji si volnost.
Ještě více potěšení z rozletu!
„Cítím to!“
Láska kvete.
„Vidím to!“
Představení velkolepé.
Vnímám rozjasněné obličeje.
Sem tam někdo poznámku utrousí.
I to se děje…
Píši, ruličky trousím.
S láskou, srdce vroucí.
Krásný pocit ve svém nitru.
Stébla se chytnu.
Ten známý pocit v podbřišku.
„To je to ono!“
Toho se tonoucí zachytnu.
Neomylně, pevně, na svém místě maják.
Má poezie po světě roztroušená.
V sobě přístav, co bezpečí mi dává.
Na radosti ze života mi záleží.
Rozdávat ruličky mi náleží.
Po světě chodit…
Pro štěstí, pro tulácký pocit.
Žít šťastně zkouším.
Poezii trousím.
