Článek
Audrey Hepburn se do dějin filmu zapsala jako křehká hvězda snímků Snídaně u Tiffanyho nebo Prázdniny v Římě. Než ale vyrostla ve filmovou ikonu, prožila jako dospívající dívka v okupovaném Nizozemsku roky strachu, hladu a tajné spolupráce s odbojem, zážitky, o kterých veřejně mluvila jen zřídka a útržkovitě. Teprve pozdější bádání životopisců postupně odkrylo, o kolik dramatičtější byla její cesta k herectví, než se dlouho vědělo.
Tanec pro odboj za zatemněnými okny
Hepburnová vyrůstala od svých deseti let ve městě Arnhem, kam se s matkou přestěhovala krátce před vypuknutím války v domnění, že Nizozemsko zůstane stejně jako za první světové války neutrální. Místo toho zažila německou okupaci, popravy i deportace místních Židů, mezi oběťmi byl podle některých životopisců i její strýc. Studovala přitom baletní školu a stala se v Arnhemu místní tanečnicí, na kterou brzy upozornili i okupační důstojníci navštěvující veřejná vystoupení. Vedle oficiálních vystoupení se ale mladá Audrey účastnila i takzvaných černých večerů, tajných benefičních přehlídek pořádaných po domácnostech se zatemněnými okny, jejichž výtěžek putoval odboji. Diváci na podobných akcích museli tleskat potichu, aby na sebe neupozornili okupační hlídky. Podle vzpomínek, které později shromáždil životopisec Robert Matzen v knize Dutch Girl, měla Hepburnová v této době fungovat i jako kurýrka, nosila zprávy pro sestřelené spojenecké letce ukrývané v okolí, včetně jednoho, kterého její rodina týden schovávala přímo ve sklepě domu. Její zálibu v baletu podnítilo ještě před okupací vystoupení legendární tanečnice Margot Fonteynové, kterou v Arnhemu viděla jako malá holčička a která ji přesvědčila, že chce tanci zasvětit život.
Hladomor, který ji poznamenal na celý život
Historikové dnes připomínají, že některé dramatičtější detaily, třeba přesný počet kurýrních misí, se dodnes nedají zcela ověřit a mísí se v nich fakta s pozdějšími, mírně přikrášlenými verzemi příběhu. Nesporné ale je, že poslední válečná zima, kterou Nizozemci nazývají hladovou zimou, rodinu Hepburnových zasáhla naplno. Během ní chyběly ve městech základní potraviny a lidé se živili i cibulkami tulipánů. Hepburnová v pozdějším rozhovoru vzpomínala, že někdy vydržela až tři dny bez jídla a měsíce jedla k snídani jen horkou vodu s krajícem chleba z hnědých fazolí. Podvýživa jí způsobila chudokrevnost a otoky, zdravotní potíže, které ji podle některých životopisců provázely zbytek života a mohly se podepsat i na jejím pozdějším drobném tělesném vzezření, které se později stalo součástí jejího hereckého image. Osvobození kanadskými jednotkami v dubnu 1945 zažila i s rodinou schovaná ve sklepě, a jak sama často vyprávěla, první cigareta, kterou jí tehdy nabídl osvobozující voják, pro ni navždy zůstala symbolem svobody, přestože ji rozkašlala. Rodinný majetek byl za bojů o Arnhem poškozen nebo zničen a po osvobození se Hepburnovi museli přestěhovat do Amsterdamu, kde Audrey v tanci a později i herectví pokračovala.
Hepburnová o svém dětství za okupace mluvila veřejně jen zřídka a vždy útržkovitě, což podle historiků souviselo i s tím, že podobné trauma tehdejší generace obecně nezpracovávala tak otevřeně jako dnes. Až desítky let po její smrti pomohly dochované dokumenty a svědectví posbíraná životopisci poskládat plastičtější obraz dívky, která dřív, než se stala symbolem hollywoodského půvabu, přežila roky, jaké by nikdo nepřál žádnému dítěti. Sama v dospělosti mluvila spíš o vděčnosti za přežití než o hrdinství, a zdůrazňovala, že skutečnými hrdiny války byli podle ní ti, kteří přežít nedokázali.
