Článek
O tom, že český důchodový systém potřebuje razantní reformu, panuje mezi ekonomy dlouhodobá shoda. O tom, kdo má tu nepříjemnou práci skutečně udělat, se ale politici dohadují už přes dvacet let. Mezitím se schodek prohlubuje a řešení se s každým rokem odkladu stává bolestivější. A zatím na to nejvíc doplácí lidé, kteří s tím nemají nic společného, budoucí generace pracujících a důchodců.
Kolikrát se reforma odkládala
Diskuse o nutnosti důchodové reformy se v Česku vede minimálně od druhé poloviny devadesátých let, kdy demografové poprvé začali upozorňovat na to, že se poměr pracujících a důchodců bude postupem času zhoršovat. Přesto trvalo desítky let, než přišla první skutečně razantní změna, reforma schválená v letech 2023 až 2025, která poprvé láme dosavadní strop 65 let a postupně zvedá věkovou hranici až k 67 letům u mladších ročníků.
Sotva ale reforma začala platit, nová vláda Andreje Babiše oznámila, že chce věkovou hranici v další fázi zase zastropovat zpátky na 65 letech. Jinými slovy, sotva se politici k jednomu bolestivému kroku odhodlali, hned se objevil tlak ho zase zmírnit, aniž by byl jasný plán, jak se stejně vysoký výpadek příjmů nahradí jinak. Podobný vzorec, tedy slib přísnějších pravidel a jejich následné rozmělnění, se v české politice opakuje prakticky u každého pokusu o reformu. Dokud tenhle vzorec platí, těžko lze čekat, že se stav systému skutečně stabilizuje.
Čísla, která mluví jasně
Důchodový účet byl v roce 2023 ve schodku téměř 73 miliard korun ročně, jen za první dva měsíce roku 2024 to bylo dalších 16 miliard. Bez zásadní úpravy by schodek mohl podle odhadů narůst až na 350 miliard korun ročně kolem roku 2050. Na jednoho důchodce dnes připadají zhruba dva až tři pracující, v polovině století to má být jen kolem jednoho až jednoho a půl. Podle demografů by bez zvýšení důchodového věku musely být penze v budoucnu sníženy zhruba o třetinu, aby si systém vůbec udržel rovnováhu.
Tahle čísla nejsou tajná ani nová, objevují se v analýzách a doporučeních odborníků už řadu let, jen se jim dlouhodobě nedostávalo dostatečné politické pozornosti. Průměrný starobní důchod přitom dnes činí zhruba 21 tisíc korun měsíčně a na penze se v Česku vyplácí přes 700 miliard korun ročně.
Shoda odborníků, absence politické odvahy
Podle dostupných analýz je mezi ekonomy na potřebě reformy dlouhodobá shoda, chybí ale politická vůle ji dotáhnout do konce, protože zvyšování důchodového věku je z principu nepopulární krok, který voliče nenadchne v žádných volbách. Výsledkem je, že se reforma provádí narychlo, ve velkých skocích, a hned poté se částečně odvolává, místo aby probíhala postupně a předvídatelně po malých krocích od chvíle, kdy problém poprvé pojmenovaly demografické studie.
Každý rok odkladu přitom podle propočtů znamená, razantnějších a razantnějších úprav do budoucna, protože se schodek mezitím dál prohlubuje a základna plátců se zužuje. Politici tak vlastně soutěží v tom, kdo dokáže nepříjemné rozhodnutí přehodit na svého nástupce, zatímco číslo v rozpočtu roste dál bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve vládě. Odborná shoda přitom existuje napříč politickým spektrem, rozdíly jsou hlavně v tom, jak rychle a jak tvrdě má reforma proběhnout, ne v tom, jestli je vůbec potřeba.
Důchodová bomba netiká proto, že by řešení neexistovalo, ale proto, že ho politici odkládali tak dlouho, až se z klidné, postupné reformy stal bolestivý zásah, který teď nikdo nechce vzít plně za svůj. Čím déle bude tenhle koloběh slibů a couvání pokračovat, tím drtivější bude nakonec krok, který na reformu jednou skutečně musí přijít, a tím víc lidí ho pocítí najednou místo postupně. O to smutnější je pohled na ruce si mnoucího Andreje Babiše, který kvůli vlastní popularitě nejen že neřeší zjevný problém obrovských rozměrů, ale neváhá pro své plusové body zrušit i to málo, co minulá vláda konečně dokázala zrealizovat na úkor svých preferencí zrealizovat. Babiš vlastně využívá hlouposti části českého elektorátu, aby budoucnoust nás všech vyměnil za tu svoji v politice.
