Článek
V prosinci 1924 se v aljašském městě Nome objevily první případy podivné nemoci, kterou lékař Curtis Welch zpočátku považoval za obyčejnou angínu. Byl jediným doktorem ve městě, a když děti začaly umírat, pochopil, že jde o záškrt. Jeho zásoba séra byla ale několik měsíců prošlá a přístav v Nome byl na zimu zamrzlý, takže se nová dávka léku nedala poslat lodí. Do konce ledna 1925 bylo nakažených už 27 dětí a místní noviny napsaly, že jediná naděje zbývá v psech a jejich psovodech. Sérum se nakonec našlo v nemocniční zásobě v Anchorage, odkud muselo urazit přes tisíc kilometrů zamrzlé krajiny. Na cestu se vydalo dvacet psovodů, které táhlo zhruba sto padesát psů.
Štafeta vyrazila do padesátistupňového mrazu
Jako první vyrazil psovod přezdívaný Divoký Bill Shannon, který 27. ledna 1925 vyjel z města Nenana do mrazu klesajícího až na -50 stupňů Celsia. Svůj padesátidvoumílový úsek dojel s vážnými omrzlinami a tři jeho psi cestu nepřežili. Sérum pak putovalo z rukou do rukou dál na západ, každý tým jel jen svůj krátký úsek a hned předával štafetu dalšímu spřežení. Balíček se sérem vážil přes devět kilogramů a byl zabalený do dek a kovového pouzdra, aby lék nezmrzl.
Nejtěžší úsek zvládl pes, o kterém dnes málokdo ví
Nejnebezpečnější část trasy vedla přes zamrzlé Norton Sound a vedl ji pes jménem Togo, který patřil mušerovi Leonhardu Seppalovi. Togo uběhl 261 mil, víc než dvojnásobek toho, co zvládl kterýkoli jiný pes ve štafetě. Teplota klesala až na -52 stupňů a vítr srážel pocitovou teplotu na -65 stupňů, sníh vytvářel vysoké závěje a viditelnost byla skoro nulová. Uprostřed bouře narazili na otevřenou vodu v ledu. Seppala neváhal, přivázal Togovi na postroj lano a hodil ho přes trhlinu. Pes dopadl do ledové vody a doplaval zpátky s lanem v tlamě, takže spřežení mohlo saně po laně přetáhnout na druhou stranu. Bez tohoto skoku by se sérum k městu vůbec nedostalo. Seppala později řekl, že Togovi vděčí za život celý tým.
Slávu ale nakonec sebral jiný pes
Poslední úsek trasy měřil jen 25 mil a vedl ho pes Balto ze spřežení mušera Gunnara Kaasena. Kaasen měl podle plánu předat štafetu psovodovi Edu Rohnovi na stanici Point Safety, ale když tam dorazil, našel Rohna spát. Byl napřed oproti harmonogramu, a tak se ho rozhodl nebudit a jel dál sám. Do Nome dorazil s Baltem v čele 2. února v půl šesté ráno, aniž by se cestou rozbila jediná ampule séra. Novináři ale chtěli fotku pro noviny, a tak se spřežení muselo vrátit a scénu ještě jednou zopakovat pro kamery. Na snímku stál vepředu právě Balto a ten obrázek obletěl celé Spojené státy. O pár měsíců později stála Baltovi socha přímo v newyorském Central Parku a natočili o něm i film. Togo přitom uběhl mnohem delší a nebezpečnější trasu, ale zůstal skoro bez povšimnutí. Seppala byl z toho celý život zahořklý a prohlásil, že Balto nikdy nevedl vítězný tým a slávu si nezasloužil.
Pravdu o Togovi historikové potvrdili až o desítky let později, po prostudování deníků mušerů a dobových zpráv. Togo dostal vlastní sochu až v roce 2001, skoro osmdesát let po štafetě, a nestojí na Aljašce, ale v newyorském Seward Parku, jen pár kilometrů od té Baltovy. Jeho ostatky dodnes uchovává muzeum v Connecticutu, zatímco Balto po smrti skončil vycpaný v muzeu v Clevelandu. Vědci v roce 2023 zkoumali i jeho DNA a zjistili, že měl neobvykle pestrý genetický základ, což mu možná pomohlo přežít extrémní mráz. Štafeta do Nome mezitím nezachránila jen jedno město, protože kritika pomalé psí pošty pomohla prosadit i zákon na podporu letecké přepravy pošty. Skutečným hrdinou téhle historky ale zůstává Togo. Bez jeho skoku do ledové vody by sérum do Nome vůbec nedorazilo.
