Článek
Noc na 23. prosince 1888 patří k nejpřetřásanějším epizodám dějin umění. Vincent van Gogh se měl po hádce se spolubydlícím Paulem Gauguinem vrátit domů, břitvou si uříznout část levého ucha, zabalit ho do novin a odnést do nedalekého nevěstince, kde ho věnoval prostitutce jménem Rachel. Druhý den ho policie našla doma v bezvědomí. Tahle verze se stala nedílnou součástí legendy o zmučeném geniovi. Jenže existuje jeden problém: skoro celá pochází jen z jednoho zdroje, a tím zdrojem je samotný Gauguin.
Oficiální verze stojí na výpovědi jednoho muže
Gauguin totiž tu noc nebyl s Van Goghem v domě. Podle jeho vlastního líčení na něj Van Gogh dřív večer zaútočil s otevřenou břitvou na ulici, Gauguin utekl a přespal v hotelu, zatímco k samotnému zmrzačení došlo až později, o samotě, v takzvaném Žlutém domě. Jinými slovy, jediný člověk, který mohl vědět, co se v domě odehrálo, byl sám Van Gogh, a ten se z incidentu nikdy podrobně nevyjádřil. Gauguin navíc měl silný důvod vylíčit sebe v co nejlepším světle: byl to on, kdo poté odmítl přijít za zraněným přítelem do nemocnice, a on, kdo z Arles brzy nato odjel.
Deset let v archivech a teorie o meči
Němečtí historikové Hans Kaufmann a Rita Wildegans strávili deset let procházením policejních záznamů, dobových svědectví a korespondence obou malířů, než v roce 2009 vydali knihu Van Goghovo ucho, Paul Gauguin a pakt mlčení. Podle jejich verze hodil Van Gogh po Gauguinovi během hádky sklenici vína, hádka pokračovala venku, a Gauguin, který držel titul civilního šermířského mistra a do Arles si přivezl vlastní kord i výstroj, po příteli sekl a nechtěně, nebo možná i záměrně, mu srazil ušní lalůček. Meč pak měl hodit do řeky Rhôny a Van Gogh si ránu ovázal a sám donesl do nevěstince. Hlavní důkaz vidí autoři v Van Goghových posledních slovech ke Gauguinovi, když ten druhý den odjížděl: „Ty mlčíš. Budu mlčet taky.“ Motiv mlčení byl podle nich oboustranný, Gauguin se chtěl vyhnout vězení za napadení, Van Gogh zase nechtěl přijít o přítele, kterého obdivoval, a o naději na společnou malířskou kolonii na jihu Francie.
Odborníci teorii nekupují
Reakce odborné obce byla chladná. Kurátor amsterdamského muzea Van Gogh Louis van Tilborgh teorii veřejně odmítl jako nepodloženou spekulaci. Sám Kaufmann přiznává, že přímý důkaz neexistuje a že jde o rekonstrukci z nepřímých indicií. Kritici navíc upozorňují, že autoři si část argumentace opírají o zpětnou psychiatrickou diagnózu, konkrétně o tvrzení jednoho amerického biologa, že Van Gogh netrpěl šílenstvím, ale vzácnou metabolickou poruchou zvanou akutní intermitentní porfyrie, což je typ retrospektivní diagnózy, kterou odborníci berou obecně s velkou rezervou. Teorie o meči tak zůstává zajímavou, ale nepotvrzenou alternativou k příběhu, který svět zná už přes sto let. Když kniha v roce 2009 vyšla, chytila se jí přesto i ranní zpravodajství po celém světě, což jen potvrzuje, jak silně příběh o Van Goghově uchu dodnes rezonuje i mimo úzký okruh historiků umění.
Ať se noc na 23. prosince 1888 odehrála tak, nebo tak, obě verze mají společné jádro: Van Gogh tu noc přišel o kus ucha a jeho přátelství s Gauguinem se po ní už nikdy nevzpamatovalo. Otázka, kterou si klade čím dál víc historiků umění, zní, jestli na tom vlastně záleží. Legenda o umělci, který si v záchvatu šílenství sám ublížil, byla po celé dvacáté století klíčem k tomu, jak lidé čtou jeho pozdní obrazy plné víru a napětí. Pokud je pravda méně romantická a víc obyčejně lidská, tedy zranění způsobené přítelem v opilecké hádce, možná to nakonec nemění nic na obrazech samotných, ale rozhodně to mění, koho si máme za tu noc pamatovat jako viníka.
