Článek
Osm set dobrovolníků, prázdná místnost, žádný telefon, žádná televize, žádná kniha. Jen oni a jejich myšlenky. Tolik měl podmínek experiment amerického psychologa Timothyho Wilsona, který zkoumal, jak lidé snášejí čas sami se sebou bez jakéhokoli rozptýlení. Výsledek byl nečekaný: po patnácti minutách se účastníkům — mladým i starším — dělalo nepříjemně. Nicnedělání o samotě jim přišlo jako překvapivě dlouhá a náročná doba.
Rozdíl mezi samotou a osamělostí
Psychologové rozlišují dvě odlišné věci, které se nám snadno pletou. Osamělost je stav, který škodí — pocit, že člověk nemá s kým sdílet svůj den. Dobrovolná samota je naproti tomu prostor, který si vybíráme sami a který nám může pomoct: k sebepoznání, kreativitě i vyšší životní spokojenosti. Problém nastává ve chvíli, kdy neumíme rozeznat, kterou z nich zrovna prožíváme — a raději se jí vyhneme úplně, ať je to ta zdravá varianta nebo ne.
Proč se toho tolik lidí bojí
Podle průzkumu organizace Červený kříž se čeští senioři bojí samoty víc než smrti — raději by zemřeli, než aby zůstali bez lidí kolem sebe. Podobně podle dat Eurostatu nemá každý sedmnáctý Evropan nikoho v okolí, s kým by mohl probrat osobní záležitosti. Strach ze samoty přitom podle psychologů často pramení z obavy ze společenského stigmatu — z pocitu, že být sám znamená být outsiderem. Ve skutečnosti si ale okolí všímá mnohem méně, než si sami myslíme.
Jak se to znovu naučit
Řešení není v tom vyhledávat společnost za každou cenu, ale ani v tom nutit se do samoty, která nesedí. Jde spíš o postupné zvykání: nechat si patnáct minut denně bez telefonu, jít na procházku bez sluchátek, nebo si dovolit večer sám doma bez potřeby okamžitě někomu zavolat nebo pustit televizi na pozadí. Čím víc věcí člověk zvládne sám, tím míň ho pak z rozvrhu vytrhne, když se náhodou ocitne bez připojení k okolnímu světu.
Zvláštní je, že počet lidí žijících v jednočlenných domácnostech přitom dlouhodobě roste — a s tím i příležitostí, kdy se člověk se svou samotou musí nějak vyrovnat, ať chce nebo ne. Rozdíl je právě v tom, jestli si takové chvíle umíme užít jako prostor pro sebe, nebo jestli je automaticky zaplňujeme prvním dostupným rozptýlením, aniž bychom se sami sebe zeptali, jestli to vůbec potřebujeme.
Pokud vás pocit osamělosti trápí dlouhodobě a intenzivně, nemusíte to řešit sami — rozhovor s blízkým člověkem nebo odborníkem dokáže pomoct rozeznat, jestli jde o zdravou potřebu klidu, nebo o něco, čemu je potřeba věnovat víc pozornosti.
