Článek
Když 15. března 1939 vtrhla německá vojska do zbytku Československa, byl Alfons Mucha, tvůrce secesního plakátu a autor Slovanské epopeje, mezi prvními, koho si gestapo vzalo na mušku. Bylo mu 78 let a měl za sebou dlouhou kariéru v Paříži i ve Spojených státech. Krátce po okupaci ho ale čekaly výslechy, které nepřežil.
Světová hvězda, která se vrátila sloužit národu
Než se stal terčem gestapa, prožil Mucha kariéru, o jaké mohl málokterý český umělec jen snít. Ve Francii ho proslavil plakát k divadelní hře Gismonda s herečkou Sarah Bernhardtovou — vznikl na poslední chvíli přes Vánoce 1894 a takřka přes noc definoval nový výtvarný styl, který se pak rozšířil do celé Evropy. Po letech v Paříži a New Yorku, kde se pohyboval mezi umělci jako Gauguin nebo Toulouse-Lautrec, se ale Mucha rozhodl vrátit domů a věnovat zbytek kariéry něčemu, co považoval za svůj skutečný úkol: oslavu slovanských dějin. Mezi lety 1910 a 1928 tak vznikala Slovanská epopej, cyklus dvaceti monumentálních pláten, který nakonec věnoval Praze a celému národu. Po vzniku samostatného Československa navrhl i první poštovní známky, bankovky a státní znak nové republiky — vlastenectví tedy nebylo jen slovo, kterým se ohání, ale téma, jemuž podřídil poslední desetiletí svého života.
Zednář se slovanským posláním
Nacistům na Muchovi vadilo hned několik věcí najednou. Patřil k předním evropským umělcům takzvané moderny, kterou Hitler osobně nesnášel, a jeho jméno bylo známé po celém světě. Především ale dlouhá léta předsedal českým svobodným zednářům a dosáhl v hnutí nejvyššího stupně zasvěcení — scházel se s jejich špičkami na zámku ve Zbirohu. Tajné spolky nacisté netolerovali za žádných okolností. Druhým trnem v oku jim byla Slovanská epopej, monumentální cyklus dvaceti obrazů oslavujících dějiny slovanských národů, který v zahraničí sklidil velké ovace — okázalá propagace slovanství byla v očích gestapa téměř zločinem.
Výslech s kolaborantem v místnosti
Muchu zatkli krátce po vyhlášení protektorátu, v polovině března 1939, a předvedli k výslechu. Podle svědectví, které malířův syn Jiří Mucha později poskytl novináři Stanislavu Motlovi, se výslechů účastnil i Jiří Arvéd Smíchovský — kontroverzní postava, právník se třemi doktoráty a znalostí sedmi jazyků, který krátce po okupaci začal spolupracovat s nacistickou tajnou službou a zpracovával pro ni mimo jiné zednářskou literaturu. Jak přesně výslechy probíhaly a zda vyšetřovatelé brali ohled na malířův pokročilý věk, se dodnes přesně neví.
Zápal plic jako rozsudek smrti
Několikadenní výslechy a špatné podmínky ve vazbě podlomily Muchovo zdraví natolik, že onemocněl zápalem plic. Pro téměř osmdesátiletého muže to byla fatální diagnóza. Z vězení ho sice propustili, uzdravit se ale už nedokázal — zemřel 14. července 1939 ve svém bytě v pražském Bubenči, přesně deset dní před svými devětasedmdesátými narozeninami.
Zakázaný pohřeb, který nikdo nezastavil
Okupační úřady zakázaly konat státní pohřeb a jakákoliv veřejná shromáždění. Navzdory zákazu se ale na Vyšehradský hřbitov, kde byl Mucha uložen do Slavína, přišlo rozloučit obrovské množství lidí. Řeč nad hrobem pronesl výtvarník Max Švabinský — ostatně jedno z posledních veřejných gest úcty, které si okupovaná Praha ještě troufla nacistům navzdory dovolit.
Muchova vila v Bubenči později připadla vysokému důstojníkovi wehrmachtu, což podle rodinné vzpomínky nakonec ochránilo zbytek rodiny před deportací — kdyby dům obsadilo gestapo nebo SS, dopadli by pravděpodobně stejně jako mnozí další. Slovanská epopej samotná přežila válku ukrytá před nacisty a dodnes zůstává Muchovým nejrozsáhlejším a nejosobnějším dílem.
Zdroje
Dotyk.cz — Tragický konec malíře Alfonse Muchy: Gestapo ho uštvalo k smrti — https://www.dotyk.cz/magazin/alfons-mucha-smrt-30000915.html
Náš REGION — Smutný konec velkého malíře (o roli Jiřího Arvéda Smíchovského) — https://nasregion.cz/smutny-konec-velkeho-malire-udal-svobodneho-zednare-alfonse-muchu-gestapakum-kolaborant-a-okultista-se-tremi-doktoraty-12004/
Wikipedie — Alfons Mucha — https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfons_Mucha
