Článek
Přijdu domů, hodím klíče na stůl a ještě než si stihnu sundat boty, vaříme dceři těstoviny a syn u toho listuje mobilem. Někdo je ještě na kroužku, někdo dodělává úkoly. Večeře se odehraje ve dvou směnách během půl hodiny. Netuším, jestli je to jenom u nás, nebo jestli takhle vypadá běžný večer ve víc domácnostech, než si myslíme.
Co na to říkají čísla
Průzkum agentury NMS Market Research pro Tesco Mobile z letošního roku ukázal, že společnou večeři jako důležitý rituál vnímá 85 % rodičů. Víc než polovina rodin se ale u stolu všichni sejde maximálně třikrát týdně, desetina rodin nedokáže společně povečeřet ani jednou za týden a další čtyři procenta prakticky vůbec. Podobný obrázek nabízí i průzkum IKEA – přes 60 % Čechů sice večeří ve všední dny společně, ale čas strávený u stolu se čím dál víc zkracuje, v průměru na necelou půlhodinu, a samotný jídelní stůl se mezitím proměnil v multifunkční plochu, kde se vedle talířů válí notebooky a sešity.
Proč se to rozpadá
Nejčastější důvod je nudně praktický: členové rodiny prostě přicházejí domů v různou dobu. K tomu přibývá rostoucí spotřeba hotových a chlazených jídel – podle dat obchodního řetězce Tesco roste tato kategorie meziročně o pětinu, což naznačuje, kam se vaření jako celek posouvá. A pak jsou tu telefony. I ve chvíli, kdy se rodina fyzicky sejde, zůstává pozornost rozdělená mezi talíř a displej, takže „společná večeře“ se v praxi odehrává spíš vedle sebe než spolu.
Co za to platíme
Nejde jen o pocit z hezkého večera. Výzkumy opakovaně ukazují souvislost mezi pravidelným společným stolováním a tím, jak se dětem daří ve škole, jak si rozšiřují slovní zásobu i jak vzácně u nich propuká rizikové chování v pubertě. Jedna kanadská studie, která sledovala děti od pěti měsíců do deseti let věku, došla k závěru, že pravidelné společné jídlo zlepšuje jejich komunikační i sociální dovednosti. U dospělých funguje podobný mechanismus jinak – jako jeden z mála momentů dne, kdy se skutečně zastavíme a někoho vyslechneme.
Nejde o to udělat z večeře další povinnost, kterou si budeme odškrtávat jako úkol na seznamu. Možná stačí jedna věc: položit telefon mimo dosah ruky na těch dvacet minut, které spolu i tak strávíme. Nikdo z nás večeři nezachrání tabulkou ani předsevzetím. Ale všimnout si, kdy jsme si naposledy sedli všichni k jednomu stolu, stojí za tu chvíli přemýšlení.
