Článek
Kolega se zeptá, kolik beru na nové pozici. Ještě než odpovím, hlavou mi bleskne otázka, jestli číslo, které řeknu, nebude znít buď jako vychloubání, nebo jako přiznání neúspěchu. Nakonec odpovím vyhýbavě: „Tak nějak průměr.“ Podle psychologů to není náhoda ani osobní ostych — je to jeden z nejhlouběji zakořeněných sociálních reflexů, jaké máme.
Kde se to tabu bere
Základní přesvědčení o penězích si podle psychologů neseme z prvních sedmi let života, dávno předtím, než jsme si otevřeli první bankovní účet. V českém prostředí patří peníze mezi vůbec nejsilnější tabu — ekonomka a předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová to vysvětluje tím, že česká společnost je rovnostářská: jakmile se ukáže, kdo vydělává víc, vynikne nerovnost, kterou si nechceme přiznávat ani u sebe, ani u druhých. Průzkum agentury Bustle mezi tisícovkou mladých žen zjistil, že víc než polovina z nich se stydí probírat finanční situaci s přáteli a přes čtvrtina kvůli penězům zažívá neustálý stres.
Peníze jako zrcadlo, ne jen číslo
Americký psycholog Carl Rogers popisoval, jak v každém z nás funguje napětí mezi „skutečným já“ a „ideálním já“ — tedy mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom chtěli být. Peníze se do tohoto napětí propisují nápadně silně: výše výplaty se v naší hlavě snadno promění v měřítko úspěchu, a přiznat nižší číslo, než jaké bychom si přáli, se tak blíží přiznání, že jsme svého ideálního já zatím nedosáhli. Řada firem navíc otevřenou komunikaci o mzdách přímo zakazuje ve smlouvách — což samo o sobě signalizuje, že transparentnost by pro zaměstnavatele mohla být nepříjemná, i když právníci upozorňují, že podobné zákazy jsou v praxi jen těžko vymahatelné.
Čeho se tím vzdáváme
Mlčení o penězích má konkrétní cenu. Když nevíme, co je „normální“ vydělávat na podobné pozici, porovnáváme se s domnělými standardy — často zkreslenými nebo zcela nereálnými. Právě proto chce Evropská komise novou směrnicí o mzdové transparentnosti donutit zaměstnavatele, aby zaměstnancům sdělovali informace o platových rozdílech; firmy, které neodůvodněné rozdíly neřeší, mají čelit pokutám. Jedna z žen, která se pokusila prolomit tohle tabu mezi svými přáteli, popisuje, že jí bylo řečeno, že by dotyčný raději prozradil výši své mzdy cizímu člověku než vlastní rodině — z obavy, že by ho rodina kvůli penězům začala využívat.
Půjčky, které stojí přátelství
Peněžní tabu se nejbolestivěji projeví ve chvíli, kdy si od nás kamarád chce půjčit. Výzkum chování na příkladu ztracené peněženky ukázal zajímavý paradox: ochota půjčit blízkému příteli je podle dat výrazně vyšší než ochota požádat si o půjčku od něj samotného — lidé chtějí přátelům pomáhat víc, než sami chtějí být závislí na jejich pomoci. Podle poradny psychologie.cz je přitom odmítnutí půjčky pro budoucnost vztahu často lepší volba než vyhovění — půjčené peníze totiž problém druhého jen odloží, a ústní dohody bez jasných podmínek se snadno zvrtnou v nedorozumění, které vztah poškodí víc než upřímné „ne“ hned na začátku.
Nikdo nenavrhuje probírat u večeře výplatní pásky. Ale možná stačí méně, než si myslíme: přiznat kamarádovi, že na nájem taky někdy sotva stačíte, nebo se ho zeptat, jak se mu vyjednávalo o platu, místo abyste to téma oba mlčky obcházeli. Peníze přestanou být tabu ve chvíli, kdy si uvědomíme, že mlčení o nich nechrání vztahy — jenom je připravuje o možnost skutečné podpory. A možná zjistíme, že číslo, za které jsme se tak dlouho styděli, je ve skutečnosti naprosto obyčejné — jen jsme si o tom nikdy neměli s kým promluvit.
