Článek
Zlevnění elektřiny je politicky vděčné téma — nikdo se nezlobí, když mu klesne účet. O to zajímavější je podívat se, odkud se ta úspora vlastně vzala a kdo za ni ve výsledku zaplatí.
Poplatek, který stát převzal na svá bedra
Vláda Andreje Babiše rozhodla 16. prosince 2025 přesunout financování provozní podpory podporovaných zdrojů energie (POZE) — tedy dotací na solární, větrné, vodní a bioplynové elektrárny — ze spotřebitelů na státní rozpočet. Energetický regulační úřad díky tomu ještě před koncem roku vydal nový cenový výměr, podle kterého domácnosti od 1. ledna 2026 přestaly platit poplatek za POZE ve výši 599 korun za megawatthodinu, který byl dosud pevnou součástí regulované složky ceny elektřiny. Regulovaná složka, tvořící zhruba polovinu celkové ceny, tak pro domácnosti klesla v průměru o 15 procent.
Kde se ta úspora vzala doopravdy
Stát na přenesení této platby do svého rozpočtu vydá podle propočtů zhruba 41 miliard korun ročně. Jinými slovy: náklady na podporu obnovitelných zdrojů nezmizely, jen se přesunuly z položky na faktuře za elektřinu do kolonky veřejných výdajů, které se financují z daní. Domácnost, která dřív platila několik set korun ročně přímo přes vyúčtování elektřiny, dnes stejnou částku odvádí nepřímo — jako součást daní, které financují státní rozpočet, ať už elektřinu spotřebovává, nebo ne. Regulovaná složka navíc mírně vzrostla i v jiných položkách, konkrétně za rezervovaný příkon a nesíťovou infrastrukturu, takže reálná úspora domácností je menší, než kolik proklamovaného poklesu poplatku za POZE by samo o sobě naznačovalo.
Kdo na přesunu skutečně vydělá
Přesun platby má i jeden méně zjevný důsledek: zatímco poplatek za POZE platily všechny domácnosti a firmy rovným dílem podle spotřeby, financování z daní rozkládá náklad jinak — víc ho ponesou lidé a firmy s vyššími příjmy, protože odvádějí vyšší daně, zatímco domácnosti s velkou spotřebou elektřiny (třeba kvůli elektrickému vytápění) na přesunu ušetří relativně nejvíc. U firem na vysokém napětí byl pokles regulované složky podle dodavatelů ještě výraznější, až kolem 25 procent, což z přesunu dělá citelnou úlevu právě pro energeticky náročné provozy — subvencovanou ovšem opět z peněz všech daňových poplatníků, ne jen jejich vlastních.
Proč je to levnější i beztak
Ke snížení účtů přispěl i vývoj na velkoobchodním trhu, nezávislý na vládním rozhodnutí: po turbulentních letech 2022 a 2023, kdy cena silové elektřiny na burze atakovala tisíc eur za megawatthodinu, se ceny na termínovaných kontraktech pro rok 2027 pohybují kolem 94 až 96 eur — tedy zlomek krizových hodnot. Řada dodavatelů navíc kvůli konkurenci snižuje své obchodní marže, takže výsledná cena pro domácnosti klesá i bez ohledu na to, co udělá stát s poplatkem za POZE. Rozlišit, kolik z nižšího vyúčtování je zásluha vlády a kolik jen návrat trhu k normálu po energetické krizi, je tak těžší, než by se ze slavnostních prohlášení mohlo zdát.
Nižší položka na vyúčtování je pro domácnost reálná a příjemná — účet je skutečně nižší. Otázka, jestli je energie jako celek levnější, ale zůstává otevřená: náklad, který dřív platili odběratelé elektřiny, dnes platí daňoví poplatníci, a ti dva okruhy lidí se sice z velké části překrývají, ale ne úplně a ne stejným dílem. Zlevnění, které se dobře vysvětluje na tiskové konferenci, tak ve skutečnosti znamená hlavně to, že se účet za stejnou věc přesunul na jinou stránku rozpočtu — z faktury, kterou vidíte jednou měsíčně, do daňového přiznání a státního dluhu, které vidíte jen jednou za rok, pokud vůbec.
