Článek
Vyrůstala jsem v obyčejné rodině v jedné malé vesničce na Šumavě. Maminka pracovala na základní škole jako kuchařka, otec byl po operaci zad v invalidním důchodu, a na půl úvazku pracoval v jedné firmě na výrobu autodílů.
Nežilo se nám špatně, ale na rozhazování nikdy moc nebylo, měla jsem totiž ještě další dva sourozence, mladšího bratra a sestru. Bydleli jsme ve starším domě ještě s prarodiči. Vystudovala jsem zahradnickou školu a od maturity jsem pracovala v jednom nedalekém zahradnictví ve městě, kam jsem denně dojížděla. Než jsem začala pracovat, musela jsem si vše, co jsem chtěla, doslova vybrečet. Ne, že by mi rodiče nechtěli dopřát, ale nebylo peněz nazbyt.
Jezdila jsem tedy jako malá na starém kole po sestřenici, a s oblečením to bylo podobné. Ve chvíli, kdy jsem začala pracovat, jsem si připadala jako boháč, když jsem mohla jít a koupit si třeba nové šaty a boty. Brzy jsem samozřejmě vystřízlivěla, když jsem se chtěla osamostatnit a odstěhovala se do podnájmu.
Žít sama je opravdu nákladné
V podstatě jsem jen chodila do práce, platila účty a byla ráda, když jsem zašla alespoň do sekáče. Nikdy jsem nebyla u moře, a proto jsem šetřila na svojí vysněnou dovolenou ve Španělsku, kam jsem chtěla jet s kamarádkou. Plány se mi ovšem změnily, když jsem poznala Dušana, který pracoval u přepravní společnosti. Přivezl k nám do práce balíček a neostýchal se mě pozvat na rande. Pak to šlo jak po másle a já po půl roce otěhotněla.
Byla jsem šťastná, a když mě Dušan požádal o ruku, připadala jsem si jako v ráji. Svatbou jsem protančila už s větším bříškem a o měsíc později se nám narodila dvojčátka, chlapci. Bylo to opravdu krásné období, i když péče o dvojčata dá opravdu zabrat. Vše jsme s Dušanem zvládali celkem obstojně, tedy až do doby, než se mu stal úraz při pádu na kole. Bohužel mu nebyl uznán invalidní důchod a přišel o práci.
Nemohl vykonávat původní zaměstnání, kde tím pádem dostal výpověď.
Pracoval, kde se dalo, pár směn jako noční hlídač a občas jako pomocná síla ve skladu. Nechtěla jsem, aby moje děti živořily jako já v dětství, tak jsem si nakonec sehnala brigádu v zámeckých zahradách, kam jsme z našeho zahradnictví občas dodávali sadbu květin.
Zámek patřil německému šlechtici, který je prý pohádkově bohatý, což bylo vidět, jen člověk vešel do zahrady, která se pyšnila nádhernou kašnou. To vlastně ani nebyla práce, ale odpočinek v rozkvetlém ráji. O práci rozhodoval velice příjemný starší pan správce, který mě, a několika dalším rozdělil práci, ale sám se také zapojil. Jednou mě však tento pán pozval na prohlídku zámku a já souhlasila.
Zámek byl opravdu krásný, navíc jsem mohla ještě na závěr posedět v sofa ze čtrnáctého století a pít čaj z hrníčku ze slonoviny. Nakonec se ukázalo, že to nebyl správce, ale onen šlechtic, údajně hrabě a majitel zámku. Od té doby jsem chodila na čaj pravidelně a s velkým nadšením poslouchala historii šlechtického rodu v lámané češtině s německým přízvukem.
Pan hrabě žil sám a přiznal se mi, že ho moje společnost činní šťastným. Nabídl mi, abych u něj pracovala na plný úvazek a já to přijala. Od té doby jsem se měla jako v bavlnce, a to nejen díky velice štědré výplatě, kterou jsem dostávala.
Pořádal ples a požádal mě abych ho doprovodila
Pozvání jsem přijala a darem dostala šaty, které mi nechal hrabě ušít krejčím z Itálie. Připadala jsem si jako císařovna Sisi, a celý večer jsem se štípala do nohy, jestli se mi to nezdá. Byl to jako ve snu, ze kterého jsem se nechtěla probudit. Dostávala jsem dárečky čím dál častěji a v podstatě se mojí pracovní náplní stalo být panu Hraběti na blízku a dělat mu společnost.
Dostala jsem nabídku, která se neodmítá
Jednou mi řekl, že se do mě zamiloval a přál by si, abych se stala jeho ženou. Věděla jsem, že po jeho boku by můj život mohl být pohádkový a bezstarostný, ale měla jsem přece svůj život a rodinu. Řekl, že mě přijme, ale běž dětí a postará se o mě a zaopatří do konce života. Mohla bych se stát hraběnkou, žít bezstarostný život, nestarat se o peníze, nemuset pracovat a mít vše po čem člověk touží.
Nepotřebuju být bohatá, ke štěstí mi stačí mít peníze na zubaře, neřešit cenu masa, nebo si nepůjčovat na dovolenou. Teď se mi nabízí mnohem víc než jen to. Buď ublížím dětem a manželovi, nebo sama sobě, a budu toho celý život litovat.
