Článek
Bylo mi čerstvě osmnáct a v ruce jsem třímal plastovou kartičku s mojí nepříliš vzhlednou fotkou. „Konečně řidičák teď teprve začíná život,“ říkám si. Stál jsem před budovou úřadu a doufal jsem, že moje první jízda dopadne dobře, už jen proto, že mě přivezl táta se svojí novou Škodou Felicia 16 Mpi v modré metalíze s elektronovými koly, střešním oknem a okny v elektrice. To byla tenkrát raketa určená jen na vývoz do Německa.
Táta o ní dlouho snil a šetřil, kde mohl, takže si dovedete představit, že mu na ní záleželo víc než na mně. Slíbil, že mě odveze pro řidičák a zpáteční cesta bude moje, toho ovšem vzápětí asi hodně litoval, když si uvědomil, že budu řídit jeho životní lásku. Svoje slovo splnil (kabrňák) a já už startoval a řadil za jedna. Nevím, jestli napsat, že mě za každou chybu pohlavkoval, nebo že mě celou cestu třískal hlava nehlava (prý byla moje jízda jedna velká chyba). Trošku jsem tušil, že to bylo naposledy, co jsem se ve Felicii svezl. Co naplat stále mám ještě kolo a skútra. Studoval jsem na střední a z nějaké občasné brigády jsem na auto rozhodně ušetřit nemohl.
Pár dnů na to, jsem potkal úžasnou holku, která žila ve vesnici kousek od nás, takže jsem za ní jezdil pokaždé, když jsem měl volno. Už to vypadalo docela vážně a fakt jsme byli do sebe zamilovaní. Jednou jsem zjistil, že její otec je šéf toho mého. A bohužel to zjistil i táta. Od té doby byl jak šílený, vyhrožoval mi, že se s ní nesmím nikdy rozejít, jinak by přišel o práci. Dával mi dokonce peníze, abych jí mohl někam pozvat nebo koupit dárek.
Jednou jsem za tátou přišel, že bych potřeboval v pátek půjčit auto a on se mi docela slušně vysmál. Vysvětlil jsem mu, že jdu se svojí dívkou na ples a slíbil jsem jejímu otci, že jí přivezu i odvezu bezpečně domů. „Jasně, že ti ho půjčím,“ řekl.
Přišel pátek večer, oblek mám na sobě, kravata uvázaná a boty naleštěné. V podstatě už od rána jsem poslouchal, jak mám jet opatrně a v případě, že někde utržím, byť jediný šrám na autolaku, na dalším plese budu tančit se smrtkou. Přijdu do garáže a přední kolo u Felicie prázdné, to mi tak ještě scházelo. Sundal jsem tedy sako rychle hever a klíč na kola. Za chvíli bylo kolo dole a už jsem tam montoval dojezdovou gumu, fuj to vypadalo hrozně, ale co už, hlavně, že už můžu vyrazit. Proč je tam číslo osmdesát?
Přijeď včas, kladla mi moje dívka na srdce. Dívám se na hodinky a už mám zpoždění. No paráda.
Konečně jsem vyrazil, a dokud byl v dohledu náš dům, jel jsem samozřejmě ukázkově, ale pak noha na podlahu. Docela slušně to jelo, dohnal jsem nějaký traktor, hned jsem předjížděl a v protisměru auto, myška doleva a doprava no jen tak tak jsem to stihnul. „Hmm, jsem fakt dobrý řidič,“ říkám si. Nakonec, když Felicii trošku protáhnu jedině dobře, táta beztak jezdí jak dědeček a motoru to jenom prospěje. Už jsem pomalu doháněl zpoždění, když projíždím zatáčku v takovém horizontu a najednou se ozve rána, no říkám si: „dobře ty, to byl třesk při překročení rychlosti zvuku.“
Velká rychlost, asfalt po dešti a prasklá dojezdová pneumatika opravdu není úplně ideální, což jsem vzápětí zjistil. Nikdy jsem v matematice moc nevynikal, ale mám dojem, že jsem šel přes střechu tak třikrát a z toho poprvé bych tipnul, že bez kontaktu s naší matičkou zemí. Když se vše zastavilo a bylo úplné ticho, došlo mi, že auto zůstalo na střeše a já visím hlavou dolů. Cítil jsem, jak mi po hlavě stéká obrovské množství krve a to mě hodně vyděsilo. Podívám se dolů a naštěstí to nebyla krev, ale voda v potůčku co protékala vysypanými okny skrz auto a oplachovala mi kebuli.
Podařilo se mi vylézt ven a zjistil jsem, že nejsem vůbec zraněný. Ovšem pohled na Felicii nebyl úplně povzbuzující. Silnice a podél ní potok asi 3 metry široký a vedle potoka les. Můžeme říci, že jsem s Felicií v podstatě vytvořil jakýsi můstek mezi silnicí a lesem (houbaři ocení). Asi nemusím rozebírat, že jsem ples nestihl.
Už je to 26 let, co žiju v lese, můžete pozdravovat prosím mého tátu a že mě to mrzí!
