Článek
Psychika válečných zločinů druhé světové války je téma, které dodnes vyvolává otázky. Co se odehrávalo v myslích těchto „lidí“, kteří stáli za masovými vraždami, genocidou a zločiny proti lidskosti? Odpověď se pokusil najít psycholog Gustave M. Gilbert během norimberských procesů, které začaly 20. listopadu 1945. Na lavici obžalovaných seděli Hermann Göring a další vysoce postavení nacisté. Byli to muži, kteří ještě před pár lety rozhodovali o osudu milionů. Gilbert, americký vojenský psycholog židovského původu, měl jedinečnou příležitost sledovat jejich chování, vést rozhovory a provádět psychologické testy. Jeho poznatky publikované v tzv. „Norimberském deníku“ dodnes fascinují odborníky i veřejnost.
„Když přestaneme vidět v druhém člověka, začíná cesta k barbarství…“ Primo Levi
Psycholog Gilbert zjistil, že většina obžalovaných vykazovala nadprůměrnou inteligenci. To vyvrátilo představu, že šlo o „hloupé fanatiky“. Naopak, byli to vzdělaní, strategicky myslící muži, kteří vědomě přijali ideologii nacismu. Takzvané Rorschachovy testy, které při diagnostice používal, naznačily přítomnost různých poruch osobnosti, především od narcismu až po antisociální rysy. Gilbert zároveň dospěl k závěru, že nejde o duševně nemocné jedince, ale o osobnosti s „temnou psychopatologií“, kterou podporoval totalitní systém. Nacismus jako ideologie vytvořil prostředí, kde se patologické sklony mohly rozvinout do extrémů.
Uvádím přehled některých psychologických mechanismů, které se podle výzkumů a Gilbertových pozorování projevily u nacistických pachatelů během norimberských procesů:
- Morální odpojení (Moral Disengagement) - mechanismus, který umožňuje člověku odpojit své chování od morálních zásad. Pachatel racionalizuje zločiny jako „nezbytné“ nebo „ve jménu vyššího dobra“. V nacistické ideologii se to projevovalo ospravedlňováním genocidy jako „očisty rasy“.
- Dehumanizace obětí - oběti byly vnímány jako „podlidé“ (Untermenschen), což usnadnilo vykonávání násilí bez pocitu viny. Dehumanizace je klíčový faktor při genocidách – odnímá obětem status člověka.
- Konformita a poslušnost autoritě - silná hierarchická struktura nacistického režimu podporovala slepou poslušnost. Milgramův experiment později potvrdil, že lidé jsou schopni ubližovat jiným, pokud to vnímají jako příkaz autority.
- Narcismus a grandiózní sebepojetí - mnozí obžalovaní vykazovali narcistické rysy – přesvědčení o vlastní výjimečnosti, pocit oprávnění rozhodovat o životě a smrti. To se pojilo s touhou po moci a statusu.
- Ideologická indoktrinace - dlouhodobé vystavení propagandě vytvořilo pevný systém přesvědčení, který legitimizoval násilí. Ideologie poskytovala rámec, v němž se zločiny jevily jako „vlastenecké činy“.
- Psychopatologické rysy osobnosti - zde psycholog Gilbert identifikoval antisociální a paranoidní tendence u více obžalovaných. Tyto rysy se v kombinaci s ideologií staly katalyzátorem extrémního chování.
- Skupinová dynamika a difúze odpovědnosti - v prostředí kolektivního rozhodování se odpovědnost rozplynula. „Jen jsem plnil rozkazy“ byla častá obranná strategie, která snižovala pocit osobní viny.
Právě izolace těchto německých vězňů během procesu usnadnila Gilbertovi přístup k jejich vnitřnímu světu. Všichni zadržení pohlaváři byli tehdy extrémně osamělí, izolovaní, deprivovaní a doslova hladoví po kontaktu… a proto se mu otevírali a svěřovali upřímněji než před samotným soudem.
Psychologický pohled na válečné zločince zároveň otevírá širší otázku „…jak se z „běžných“ lidí stávají pachatelé masových zločinů ?“ Moderní výzkumy, například studie „The Banality of Evil“ od Hannah Arendt, analyzují fenomén poslušnosti a konformity. Slavný Milgramův psychologický experiment z roku 1963 ukázal, že obyčejní lidé jsou schopni ubližovat jiným, pokud to vnímají jako příkaz autority. Podobně Zimbardův Stanfordský vězeňský experiment v sedmdesátých letech demonstroval, jak rychle se běžný člověk přizpůsobí roli, která mu dává moc nad jinými lidmi. Tyto poznatky doplňují Gilbertova zjištění – válečné zločiny nevznikají jen z „monstruózní povahy“, ale z kombinace ideologie, poslušnosti, sociálního tlaku a patologických rysů osobnosti.
„Největší zlo se často páchá lidmi, kteří nikdy neuvažovali, zda je jejich čin dobrý nebo zlý…“ Hannah Arendt
Norimberské procesy byly proto přelomové. Nejen právně, ale i psychologicky. Ukázaly, že „zlo“ může mít racionální tvář, že pachatelé mohou být inteligentní, kultivovaní a zároveň schopní nepředstavitelné krutosti. Gilbert ve svých rozhovorech zachytil momenty cynismu, racionalizace i rezignace. Hermann Göring například otevřeně přiznal, že propaganda a strach jsou nejúčinnější nástroje k ovládání mas. Tato slova jsou mrazivou připomínkou, jak snadno se uvedené může stát nástrojem manipulace.
Dnes, když sledujeme konflikty ve světě, je důležité nezapomínat na psychologické mechanismy, které umožňují vznik zločinů proti lidskosti. Gilbertův výzkum spolu s moderními studiemi nás učí, že prevence začíná pochopením lidské psychiky, jejích silných, ale i temných stránek. Jako psycholog vím, že zlo není abstraktní pojem, ale konkrétní rozhodnutí konkrétních lidí v konkrétních podmínkách. A právě proto je úkolem nás všech, ale i společnosti, ve které žijeme …vytvářet prostředí, které minimalizuje riziko, že se historie bude opakovat.
Bibliografie:
- Russell J. Cambridge International AS & A Level Psychology Coursebook. UK Cambridge University Press, 2022. ISBN 1009152483
- Nolen Hoeksema S. Atkinson and Hilgard's Introduction to Psychology. UK Cengage Learning EMEA, 2014. ISBN 1408044102
- Geiser J. Lehrbuch Allgemeine Psychologie. Outlook Verlag, 2024. ISBN 3368659308
Horňanský Marek psycholog, PhDr.
