Perfekcionizmus a touha po dokonalosti | psychologie

Perfekcionismus může na první pohled působit jako pozitivní vlastnost. Vede nás k vysokým standardům, motivuje k lepším výkonům a pomáhá nám dosahovat stanovených cílů. Co se ale stane, když se tato snaha o dokonalost stane neúprosným tlakem? Když se místo radosti z úspěchu dostaví jen strach z chyb a pocit, že nikdy nejsme dost dobří? V obsahu článku se podíváme na to, jak perfekcionismus ovlivňuje naše myšlení, emoce i každodenní život. Zamyslíme se nad tím, kde leží hranice mezi zdravou snahou o zlepšení a sebedestruktivním tlakem. A hlavně – jak najít cestu k větší spokojenosti, aniž bychom se museli vzdát svých ambicí.

„Největší ironií perfekcionismu je, že ve snaze o dokonalost se často připravujeme o štěstí a spokojenost, protože žádný výsledek nám nikdy nepřipadá dost dobrý …“ Thomas S. Greenspon

Perfekcionismus pochází z latinského slova „perficere“. Překládá se jak udělat něco důkladně nebo úplně. Představuje touhu člověka být neporušeným a bezvadným ve všech oblastech života. V psychologickém slovníku se definuje jako „sklon podávat dokonalý výkon, posuzovat se nadměrně přísno a je spojen s pedanterií“.

Perfekcionisté patří k lidem, kteří se namáhají dosáhnout nemožného cíle, tedy dokonalosti. Pokud neuspějí, prožívají frustraci. Podle psychologů jsou nedokonalosti vlastnosti, které lidem dodávají charakter, vitalitu a šarm. Představují vlastnosti, které dělají člověka člověkem. Bez nich jsou lidé chladní a neosobní. Lidé, kteří se řadí k dimenzi perfekcionismu orientovaného na sebe, se vyznačují sebedisciplínou či úsilím o perfektní organizovanost ve svém životě. Chtějí vše udělat dokonale a jsou sebekritičtí vůči svým chybám a nedostatkům.

Osoby, které spadají pod dimenzi perfekcionismu, disponují vlastním přesvědčením. A sice, že druzí lidé od nich čekají, že budou dokonalí. A tak považují vysoké požadavky z jejich prostředí za nutnou podmínku přijetí jinými. Člověka, kterého se perfekcionismus týká, označujeme pojmem perfekcionista. Je to člověk, který dbá na pořádek, je vztahovačný, přesný, vždy musí najít správná slova a klade důraz na to, jak vypadá. Dále musí mít pořádek ve svých osobních věcech a zakládá si na oblečení a doplňcích.

Avšak ve skutečnosti nejde jen o tyto drobné detaily, ale o dosažení dokonalosti, která se týká celého způsobu života. Být dokonalým představuje pro perfekcionistu vzorec, jehož prostřednictvím může dosáhnout úspěchu. Jelikož pro něj neexistuje střední cesta a rozlišuje pouze extrémy kontinua. Zvykne si stanovit vysoké nerealistické cíle, které však nemá šanci dosáhnout. Takový člověk vidí věci buď jen černo-černé nebo celé bílé. Odstíny šedé pro něj, neexistují. Takový člověk trpí tyranií výroků „měl bych“, ve kterých vyjadřuje „potřebu“, že by měl být lepším člověkem, měl by ovládat věci lépe nebo by měl více pracovat či studovat.

Perfekcionista se snaží dosáhnout co nejlepšího výkon, zejména kvůli potřebě být uznávaným jinými lidmi. Všechny tyto charakteristiky a postoje perfekcionisty mohou představovat zdroje pro vytvoření bludného kruhu, Jako první si perfekcionista vytyčí nedosažitelné cíle. Avšak při snaze dosáhnout je neuspěje. Neustálý tlak, který ho nutí být perfektním a nezbytný neúspěch snižují efektivnost a produktivitu. A tak se perfekcionista začíná obviňovat a kritizovat, v důsledku čehož dochází ke snížení jeho sebeúcty. Mnohdy se tak tento člověk vzdá svého cíle a určí si jiný, ale stejně nerealistický cíl.

„Perfekcionismus je jako past. Nutí nás věřit, že pokud budeme dostatečně dobří, budeme přijati a milováni. Ve skutečnosti nás však často izoluje a vede k neustálé nespokojenosti …“Kristin Neff

Perfekcionismus může být dvojsečná zbraň. Na jedné straně nás motivuje k výkonům, na druhé nás však může uvěznit v nekonečném koloběhu sebekritiky, stresu a pocitu, že nikdy nejsme dost dobří. Hledání rovnováhy mezi snahou o kvalitu a zdravým přístupem k vlastním chybám je klíčové pro naši duševní pohodu. Namísto neustálého honu za nedosažitelnou dokonalostí je užitečnější přijmout sebe sama se všemi silnými i slabými stránkami. Učit se z chyb, vnímat vlastní pokrok a dovolit si být „dost dobří“. To vše může vést k větší spokojenosti a vnitřní svobodě. Možná není třeba být dokonalí, ale spíše autentičtí a spokojení sami se sebou.

Marek Horňanský psycholog Ψ bibliografie: