Článek
Stres je náš neviditelný společník. Nenápadně se vkrádá do našich myšlenek, ovlivňuje naše rozhodnutí a často diktuje tempo našeho života. Někdy pohání k lepším výkonům, jindy nás svazuje a obírá o energii. V současné době, kdy se od nás očekává neustálá produktivita a flexibilita, se stres stal téměř standardem. Ale kde je hranice mezi zdravou úrovní a nebezpečným přetížením? A co můžeme udělat, abychom stres zvládali a nenechali ho ovládnout náš život? Podívejme se na to v tomto článku blíže.
„Není to stres, který nás zabíjí, ale naše reakce na něj…“ Hans Selye
Náročné životní situace vždy byly a budou přirozenou součástí našeho života. Během života se každý z nás opakovaně setkává se situacemi, které jsou náročné na psychickou, mentální či fyzickou zdatnost. Zátěžovou situací se může stát každá situace, při které je jedinec vystaven „tlaku“. Do zátěžových situací nepatří jen závažné události, ale i drobné každodenní nepříjemnosti, které (pokud působí na organismus dlouhodobě), se stávají náročnými a obtížně snesitelnými. Na základě individuální výbavy člověka jsou pociťovány více či méně tíživé, ničivé, skličující nebo naopak jsou podnětem k akci či kreativitě.
„Nejlepší způsob, jak si zmírnit stres, je vzdát se kontroly nad věcmi, které nemůžete ovlivnit…“ Steve Maraboli
Pojem stres vymezil kanadský endokrinolog Hans Selye začátkem 20. století. Vymezil stres jako nespecifickou, obrannou a poplachovou reakcí organismu na narušení jeho rovnováhy (homeostázy). Podle odborníků se stres vyskytne „tehdy, když se lidé setkají s událostmi, které vnímají jako ohrožení své tělesné nebo duševní pohody“. Pojmem „eustres“ označujeme tzv. dobrý stres, který provází vzrušující události (např. těšíme se narození dítěte). Je to podporující stres, který zvyšuje výkonnost, zlepšuje zdraví či kreativitu u lidí.
Naopak tzv. „distres“ je typem stresu, který je prožíván jako negativní, doprovázený nervozitou, napětím, úzkostí, frustrací, zlostí či jinými negativními emocemi. Člověka tento typ stresu vyčerpává, organismus se dostává mimo rovnováhu, oslabuje se, člověk jeho dlouhodobým působením může vyhořet či onemocnět. Je proto velmi důležité naučit se mu odolávat, vyhýbat nebo činit snesitelným.
„Většina věcí, kterými se trápíme, se nikdy nestane…“ Seneca
Nejčastější psychickou reakcí na stres (stresovou situaci) je „úzkost“. Nezvladatelný, nezpracovaný stres má souvislost například. s traumatizací či posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Můžeme uvést lidi, kteří byli vystavováni extrémním, tíživým vlivům jakými jsou válka, přírodní katastrofa, týrání a pod. Uvedené se u zasažených lidí projevuje opakovaným prožíváním událostí ve snech, vzpomínkách, pocity otupělosti, odcizení či nezájmu. Druhou psychickou reakcí na stresující situace, je agrese. Tedy vnější projev vnitřního hněvu.
Pokud není přímá agrese vůči zdroji stresu možná (oběť-útočník), jedinec může svou agresi přesunout na jinou osobu (šikana), nebo používat v komunikaci vůči okolí (ironie, výhrůžky). Apatie a deprese jsou třetí psychickou reakcí na stres. Pocity bezmocnosti doženou člověka k uzavření se do sebe (izolace) a apatie vůči všemu a všem (rezignování). V případě pokračujícího stresu, apatie přerůstá do deprese. Člověk se stává náchylnější na somatické potíže a choroby, omezuje sociální kontakt a vztahy, opouští školu či zaměstnání. Takto neléčená deprese a přetrvávající stres může v konečném důsledku poškodit zdraví či ohrozit život daného člověka.
V závěru můžeme připomenout, že stres je přirozenou součástí života. Neměl by se však stát jeho neviditelným vládcem. Když pochopíme jeho mechanismy a naučíme se s ním pracovat, můžeme ho přeměnit z nepřítele na spojence. Každý z nás má možnost získat nad stresem jistou kontrolu. Existují přístupy, metody ať už prostřednictvím vědomého dýchání, pohybu, zdravých návyků nebo jednoduše tím, že si dovolíme zpomalit, více v životě relaxovat. Nakonec nejde o to se stresu zbavit, ale o to, abychom v něm našli „rovnováhu“. Protože život by neměl být jen o přežívání pod tlakem, ale o skutečném žití…“.
Marek Horňanský | psycholog Ψ bibliografie:
- Atkinson, Rita L. a kol. Psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-640-3
