Článek
„Můj podřízený měl mrtvici.“
Vypadlo z Petra po mé klasické otázce na začátku setkání v Abecedě lídra: Jaký máš zatím týden?
„Uau, to je silné. Jaké to pro tebe je?“ ptám se.
A co následovalo, mě překvapilo.
Jak moc nepřipravený Petr byl na to, postavit se k této situaci. Na toto vás totiž žádný trénink manažerských kompetencí nepřipraví. Následující společnou hodinu jsme spolu strávili tím, že jsme adresovali tři oblasti:
Co to dělá s tebou?
Strach, nejistota, zmatek, snaha vytěsnit to a nenechat se tím „rozhodit“.
Co můžeš udělat pro něj a váš vztah?
Podpora jeho rodině, opora jemu, zájem, empatie, provázení, jistota, …
Co můžeš udělat pro tým?
Otevřenost, diskuze, sdílení, zranitelnost, přiznat místo pocitům, blízkost, důvěra, …
Když všechno funguje a jde podle plánu, lidé potřebují minimální vstupy od svých lídrů. Když se věci kazí, nedaří se, přichází těžké a krizové okamžiky, lidi k lídrům vzhlíží. To, jak se v těchto chvílích lídři zachovají, vysílá silný signál do celé organizace. Můžete hezky mluvit, ale lidé v těchto chvílích dostávají odpovědi na své otázky:
Na čem zde skutečně záleží?
Jsem zde člověk, nebo číslo?
Jak se zachovají ke mně, když se něco podobného stane mně?
O čem se zde mluví a o čem ne?
Jaké jsou skutečné hodnoty této organizace?
Narození, smrt, nemoci, rozchody, rozvody, … to nejsou anomálie, které do uspořádaného pracovního světa nepatří. To je život.
To, jak Petr tuto situaci zvládne lidsky, vyšle silný signál do celé organizace o jeho skutečném leadershipu. Ne o jeho manažerských kompetencích, ale o něm jako o člověku. A co je stejně důležité, také o organizaci, kterou jako manažer reprezentuje.
