Článek
Moderní západní svět je plný individualismu.
Být sám sebou, za sebe, pro sebe, dělat, co se mi líbí, nikomu se nepřizpůsobovat, nedělat kompromisy jsou pouze některé slogany, které nás bombardují ze všech stran.
Mě je tento INDIVIDUALISMUS trochu pro smích, protože si sám dobře uvědomuji, že má osobnost zdaleka není IN-DIVIDUÁLNÍ, alias NEdělitelná. Právě naopak.
Ke komu mluví "JUST DO IT"?
Dítě ve mě říká: „Jupí, pojďme do toho! Zábava, hra, energie, život, UAU!“
Nárokující rodič se ozývá: „No, ale neměl by ses takhle utrhnout. Jsi přece dospělý, to se nehodí.“
Můj poháněč vstupuje: „Nejdřív práce, pak zábava. Zůstaly ti ještě nedokončené věci. Koukej makat!“
Kritik si také užije svůj vstup na jeviště: „Budeš vypadat jak idiot, když se takhle odvážeš. Budeš trapný.“
Tohle všechno proběhne téměř v každé situaci. Ve mžiku vteřiny. Ve mě, ve vás, v každém z nás.
Kdo zvítězí?
To záleží…
Toto všechno totiž často běží nejenom rychle, ale také mimo vědomou pozornost a kontrolu. Běží to uvnitř. Je to konstelace našeho vnitřního světa, která rozhodne o tom, jaký hlas převáží.
V mé rodině se vždy hodně cenila práce. Výkon. Nasazení. Mojí mámě je 70 a má problém si odpočinout, má nutkání pořád něco užitečného dělat. Já mám v sobě velice silného poháněče. Můj „achiever“ (dosahovač) je přirozený výsledek. Má sebehodnota byla léta založená na výkonu a výsledcích.
Hlasy mého vnitřního dítěte, „jsem unavený“, „nechce se mi“, „chci se bavit, hrát“ jsem léta potlačoval a zůstávaly nevyslyšeny. Přehlušoval je hlas, „dělej“, „makej“, „zaber“, „není čas odpočívat“. Možná to také znáte. 😉
Představte si tyto hlasy jako jakési programy, naše různé části, které se ve vývoji naší psyché postupně přidávají do mapy vnitřního světa. I když jejich váha a rozložení jsou pro každého jedinečné, existují v ní jistá pravidla a poměrně univerzální role. Samozřejmě tyto budou ovlivněné kulturou a společenskými normami, takže to, o čem píšu v článku, se týká naší kulturně společenské situace.
Pojďte se velice zjednodušeně podívat na ideální vývoj u zdravého jedince vhodného pro koučování (může to ale vypadat i jinak, a pak je možná vhodnější terapie).
Začínáme s dítětem a jeho potřebami po lásce a podpoře, tedy milujícím a podporujícím rodičem. Toto je hlas našich pocitů, potřeb, živosti, energie, tvořivosti, zkoumání, hravosti.
Milující a podporující rodič jsou zvnitřněné rodičovské role, které přispívají k důvěře v sebe a vnější svět.
Postupně, již v dětství, se začíná tvořit i role dospělého, zdravého ega, v němž umíme odstoupit, věci zhodnotit, vědomě volit.
Na scénu ale také přichází nároky. Nejdřív zvenčí, později si je zvnitřňujeme. Musíš, nesmíš, měl bys, slušné, neslušné, vhodné, nevhodné.
S nimi také očekávání výkonu. Pomoc mamince, uklízení pokojíčku, dobré známky a další.
Přidá se kritik. Udělal jsi to dobře, špatně. Povedlo se ti to, nepovedlo.
Možná již vidíte, že toto všechno jsou původní hlasy našich rodičů, a když přichází ve vhodné podobě a čase, tak jsou důležité a „zdravé“ pro socializaci, tedy naše začlenění do společnosti. My si je časem zvnitřníme a provází nás celý život.
Jenomže!
Mohou se také „utrhnout ze řetězu“ a stát se našimi otrokáři. Usurpovat si mnohem víc prostoru v našem vnitřním světě a rozhodování, než je pro nás „zdravé“.
Nárokovač, Poháněč, Kritik nám diktují, co můžeme, nemůžeme, musíme, nesmíte, měli a neměli bychom.
Co myslíte, koho pak nejvíce utlačují a zahánějí do kouta? Je to naše vnitřní dítě se svými potřebami, touhami, chutí po svobodě, pocity.
Jak „ve vnitřním světě“ koučovat?
Zůstat na úrovni „hlavy“ a vést dialog zde nemusí být účinné. Aplikovat GROW nebo jinou myšlenkovou strukturu vás nikam neposune. Ale můžeme být jako koučové kreativní a podívat se na konkrétní situaci klienta mapováním jeho vnitřního procesu:
- Nejdřív situaci z hlediska různých podosobností nahlédnout a pomoct s uvědoměním, že v té spleti jsou jisté vzorce.
- Následně hledat a zjišťovat co, odkud a možná i proč přichází. Co v dané situaci říká dítě, nárokovač, kritický rodič, ...?
- A pak také posílit vnitřní roli dospělého a umožnit si vybrat zralý a vědomý postoj k situaci.
Můžeme kreslit, stavět z postaviček, kamenů, stoupat si do rolí, přehrávat dialogy mezi různými podosobnostmi.
Cílem je zvědomit klientovi pocit vnitřního prožívání a vztahování se k sobě. Podívat se na něj jaksi zvenčí, přijmout jej, jaký je, a pak si jej možná přeskládat.
Samozřejmě toto není metoda pro práci během prvního setkání. Pohybujeme se ve vnitřním světě, velice citlivém, intimním prostoru našich klientů.
Když máte s klientem navázanou důvěru, možná dokonce vnímáte některé ze vzorců v jeho/jejím chování, můžete takový experiment nabídnout. A pak v něm jemně provázet.
Důležité je, že nehledáte „řešení“ klientova problému. Umožňujete mu/jí lépe se poznat, zvědomit nevědomé, rozuzlit zauzlené a díky tomu rozšířit možnosti pro rozhodování a jednání.
Práce na této úrovni je prací v hlubinách vnitřního světa. Jedinečného prostoru pod úrovní viditelných projevů chování. Zároveň prostoru, ve kterém přebývají naše přesvědčení (funkční i nefunkční), pramení z něj naše sebemluva (jak se k sobě vztahujeme) a mnohem více ovlivňuje naše rozhodování než si (většina z nás) dokáže připustit.
Proto i jako kouč potřebuji dobrý základ, abych zde mohl klienty provázet. Vědomosti, metody, ale i schopnost vytvořit a udržet pro klienta bezpečný prostor, když našlapuje na neznámé a mnohdy i ohrožující místa uvnitř sebe.
Možná to není metoda pro začínající kouče. My jsme s ní také pracovali až ve třetím výcviku ze série Transforming Gestalt. Ale je to jedna z metod, jak se dá kreativně koučovat v hloubce. Dobrý základ i pro koučování ve vnitřním světě vám může dát například výcvik Gestalt Essence, který vám mohu z vlastní zkušenosti doporučit všemi deseti.
