Článek
Když jsem se dozvěděl, že k nám na školu přijde inspekce, nenechal jsem se rozhodit. Podle slov kolegů jsem měl jako začínající učitel ochranný štít, takže jsem to narozdíl od nich měl „přežít ve zdraví“. Tak proč se bát?
První dva dny to vypadalo, že si na mě ani neudělají čas. Až předposlední den ráno jsem se dozvěděl, že budou v hodině, kterou mám jít suplovat za chybějící kolegyni. Den předtím byla ještě v pohodě, takže i to jsem se dozvěděl až ráno. Překvapení.
Příprava? Udělejte v pracovním sešitu stranu xx-yy.
Tohle člověk nechce zažít. Moje první inspekce, v cizí hodině a bez přípravy. Co se dalo dělat… Podíval jsem se na látku, šel do hodiny a učil. Snažil jsem se udělat maximum - ne pro inspekci, ale pro děti. Když vám někdo věc vysvětluje podruhé a úplně jinak, naučíte se víc. To jsem si už několikrát vyzkoušel. Děti ode mě pochopily třeba i fyziku, přitom jsem češtinář. Děti se hlásily, doptávaly se a na konci hodiny mi řekly, že teď látce rozumí víc. Zkusil jsem, jestli to dokáží vyjádřit v procentech. Podle nich se všichni žáci posunuli o 10-30%, což je dle mého na jednu hodinu zázrak.
Co mi řekla inspektorka? „No… Měl jste štěstí na hodnou třídu, kdybyste byl tam, co jsem seděla včera, tak by vás sežrali zaživa… Vaše hodina? Byla to hrozná nuda. Žádná akce. Nic zajímavého.“
Já říkám: „Byla to hodina mluvnice, v cizí třídě…“
Ona: „V cizí? Jak v cizí?“
Já: „Neučím tam, vůbec. Suploval jsem za kolegyni. “
Ona: „Tak máme k vám dojít zítra?“
Já: „Klidně, ale základ hodiny bude podobný. Jen třeba zapojím procvičení na mobilu a nějakou malou aktivitu navíc…“
Ona: „Tak uvidíme.“
Přišli další den a zrovna do té třídy, která mě měla „sežrat zaživa“. Shodou okolností jsem tam učil češtinu a měli jsme spolu moc pěkný vztah. Hodina proběhla v pohodě, tak probíhala z 90%. Po hodině si se mnou děti ještě sedly a kecali jsme, takže svůj verdikt nad mým učitelským životem jsem dostal až po vyučování.
To jsem se teprve dopálil. Mohla by být krutá a příliš kritická, srovnal bych se s tím. Její slova mě ale úplně odzbrojila.
„Tak k dokonalosti to mělo daleko, ale úplně strašné to taky nebylo…“
Já: „Prosím? Jak to myslíte, co podle vás bylo špatně?“
Ona: „Tak vy sám nejlíp víte, kde jste dělal chyby.“
V tu chvíli jsem zůstal stát s otevřenou pusou. To nemohla myslet vážně. Neřekla mi nic, jen obecné kecy. Žádné doporučení, korekce zlozvyku, nic.
Toto slovo je perfektní pro zhodnocení kontroly ČŠI na škole… Nic. (Alespoň u mě.)
Když jsem se ptal žáků, jestli jim mé hodiny připadají nudné, trochu mě to uklidnilo. Řekli mi totiž, že to je blbost, protože jim čeština se mnou vždycky rychle uteče…
Jak se říká, čas letí, když se člověk baví.
Nechci začínat hon na čarodějnice, jsem si jistý, že si naše inspekce prostě jen vybrala svůj den blbec a doufám, že příště to bude o něco lepší.
