Článek
Podle Mayo Clinic se vysoce funkční úzkost (anglicky high-functioning anxiety) týká lidí, kteří mají závažné příznaky úzkosti, navzdory kterým jsou ale schopni fungovat v běžném životě docela normálně. Mohou vybudovat úspěšnou kariéru, uspět v různých aspektech života, ale uvnitř prožívají peklo, které jim připravuje celoživotní úzkost. Vysoce funkční úzkost (dále jen VFÚ) není samostatná diagnóza v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch; spadá pod generalizovanou úzkostní poruchu. Mnoho lidí, kteří s VFÚ žijí, si její přítomnost neuvědomuje ze dvou důvodů – úzkostí trpí od dětství, takže netuší, jaké to je fungovat bez ní, a daří se jim vést docela funkční, zdánlivě normální život. VFÚ je však nesmírně vyčerpávající, protože vytváří následující destruktivní návyky.
Jste extrémně nerozhodní
Extrémně nerozhodní jedinci zažili v dětství zesměšňování, trest nebo nedostatek pozornosti rodiče, kdykoliv projevili svobodnou vůli. Prošli si situacemi, v nichž se každé jejich rozhodnutí bez posvěcení rodiče trestalo křikem, tichou domácností, kritikou nebo jiným způsobem. Dítě trpělo omezením nebo absencí rodičovské náklonnosti, a proto se naučilo spájet si svobodné rozhodnutí s nebezpečím. I v dospělosti se obává, že jestli se rozhodne špatně, ostatní zklame nebo rozzlobí, důsledkem čehož bude ztráta jejich náklonnosti.
Potřebujete dopředu vědět, co vás čeká
Úzkost se projevuje také potřebou připravit se na budoucí situace. Člověk s VFÚ se děsí spontánnosti a změny plánů. Potřebuje znát co nejvíce informací ještě předtím, než se ocitne v nové situaci nebo prostředí, aby se dostatečně připravil a eliminoval faktor neznámého. Tato potřeba pramení ze situací, které zažíval jako dítě: nekonzistentní rodiče reagovali na stejné chování pokaždé jinak. Dítě tedy nevědělo, co ho v ten den doma čeká. V dospělosti proto potřebuje kontrolovat co nejvíce faktorů ve svém životě, aby se nepředvídatelnému (tedy nebezpečnému) vyhnul. Psychoterapeutka Laura Peterson vysvětluje, že kontrolou snižuje člověk s úzkostí pocit napětí z nepředvídatelného světa.
Neumíte druhým říct ne
People pleasing, tedy potřeba vyhovět druhým na úkor vlastních potřeb, je pro lidi s úzkostnými poruchami způsobem přežití. Ve skutečnosti se tím chrání, protože strach z odmítnutí znovu otevírá staré rány z dětství – obava, že ho rodiče opustí. Holistická psycholožka Nicole LePera vysvětluje, že people pleaser se snaží získat lásku a přijetí okolí, i když je s ním špatně zacházeno. Tato potřeba vychází z dětství, během něhož musel plnit přání rodičů, aby si získal nebo udržel jejich náklonnost a lásku. Sloužil jako terapeut, utěšitel, zpovědník, vždy připravený zaznamenat jakoukoli změnu jejich nálady. V dětství musel být bezproblémový, tichý a přizpůsobivý, aby jej rodiče přijímali, takže si zvykl, že jeho potřeby nejsou ve vztazích uspokojovány. Jako dospělý se proto o to více snaží získat lásku druhého, i navzdory tomu, že je s ním zacházeno neadekvátně nebo toxicky.
Přehnaně se zabýváte zbytečnostmi, nad kterými se ostatní ani nepozastaví
Přehnaně řešíte maličkosti, které ostatní nechávají chladnými. Lpíte na věcech, kterých si ostatní ani nevšimnou. Znakem úzkostného člověka je přikládání přehnané důležitosti nepodstatným detailům. Neusměje se na něj známý na ulici? Jistě se na něj zlobí. Urazil někoho svým komentářem před pěti lety? Doteď je přesvědčen, že ho dotyčný nenávidí. Tato vlastnost vychází z pocitu viny a snahy všímat si všeho, co by mu pomohlo předvídat chování lidí a situace.
Vyčítáte si každou, i sebemenší chybu
Lidé s úzkostí prožili v dětství mnoho situací, v nichž byli za jakoukoli nedokonalost trestáni nebo zesměšňováni. Rodiče od nich vyžadovali bezchybnost, a protože je nemožné ji dosáhnout, vyrostli z nich perfekcionisti. Perfekcionismus souvisí s pocitem vlastní hodnoty – pokud člověk chybuje, jeho hodnota prudce klesne. Kritický hlas svých rodičů přijímá za svůj. Úzkostný člověk přeceňuje svou důležitost; je přesvědčen, že stejně kriticky na něj nahlížejí i ostatní. Domnívá se, že ho všichni pozorují a pamatují si jeho chyby ještě dlouho poté, co se skutečně staly. Kvůli tomuto strachu se přehnaně kontroluje – nechce působit jako nedokonalý jedinec. Z toho důvodu je přehnaně citlivý na kritiku, byť i konstruktivní. Výtka, zamračený pohled nebo kritické slůvko pokládá za ohrožující, protože jsou spojeny se ztrátou hodnoty, místa ve společnosti, lásky a náklonnosti.
Vytváříte si v hlavě ty nejhorší scénáře
Katastrofické scénáře jsou důsledkem potřeby kontrolovat neznámé a nepředvídatelné. Úzkostný člověk zažil v dětství zesměšňování, pocit studu a nejistoty, proto nedokáže o budoucnosti přemýšlet pozitivně. Negativismus je jediným způsobem existence, který zná. Je proto více než logické, že se k němu obrací jako k dobře známému, čímž se ve skutečnosti uklidňuje. Neumí si představit, že by v budoucnu zažil něco hezkého a prožil štěstí.
Neumíte se uvolnit
Podle psycholožky Courtney Bradford nás obavy a přehrávání si katastrofických scénářů nesmírně vyčerpávají. Tělo je permanentně v režimu přežití, mysl věří, že je neustále něčím ohrožována. Záplava stresových hormonů přetěžuje náš nervový systém, proto není divu, že úzkostný člověk je neustále psychicky vyčerpaný a nemá energii ani na fyzickou aktivitu. Přestože je tělo ve stresu, nedokáže vypnout a relaxovat. Dětství jej naučilo, že prostředí je nebezpečné a nepředvídatelné, a proto musí být neustále v pozoru. Psychoterapeutka Kelly Boss tvrdí, že mysl úzkostného člověka se nikdy zcela nevypne. Klinická psycholožka Carla Marie Manly spojuje stres se zhoršením spánkové hygieny. Neschopnost být v klidu se projevuje také okusováním nehtů, dupáním nohou, scrollováním sociálními sítěmi nebo hraním si s vlasy. Výzkum Petera Stearnsa z roku 2012 prokázal, že se jedná o nevědomý způsob regulace vlastních emocí.
Omlouváte se za věci, za které se omlouvat nemusíte
Slovo Promiň vyslovujete častěji, než je vhodné. Vybrali jste na posezení s přáteli restauraci, ve které podávali nedokonalé jídlo? Cítíte se vinen a přátelům se omlouváte. Přítelkyně vás poprosí o asistenci s výběrem šatů na akci, ale ten den máte neodkladné povinnosti? Několik dní se sžíráte vinou, a cítíte se jako hrozný přítel. Podle Nicole LePery se potřeba omlouvat se tvoří výchovou založenou na strachu. Pokud jsme se celé dětství obávali reakcí rodičů, v dospělosti zažíváme pocit viny, v podstatě za cokoliv. Výsledkem je přehnané vysvětlování, proč jsme nemohli pomoct, proč říkáme Ne a podobně.
Zdroje:
