Proč nás muži nemohou brát vážně?

Asi jako každá žena, i já jsem se setkala s posměšky nebo urážlivými poznámkami od chlapů. Zažila jsem situace, kdy mě poučovali jako malé dítě, i když jsem to nepotřebovala ani o to nežádala. A jistě, mohla bych se zlobit na celé mužské pokolení, ohánět se feminismem a požadovat, aby mě svět respektoval jenom proto, že jsem žena, a tedy zjevně nerovnoprávné pohlaví. Vždyť je to očividné řešení, to nám ukazují hvězdy a hnutí na sociálních sítích, takže to musí být správná cesta, ne? Ale uvědomila jsem si, že to nějak nefunguje. Připustila jsem fakt, že chtít, aby se svět změnil za účelem mé spokojenosti, je trochu – jak bych to řekla – nelogické, sobecké, neuctivé, hloupé? Místo toho jsem se zamyslela, jestli já sama nedělám něco, čím bych se nevědomky shazovala, a jestli vůbec mají ostatní důvod mě respektovat. Nechápejte mě špatně, každý má právo na slušné zacházení, ale jsem toho názoru, že skutečný respekt si nelze vynutit, ten si člověk musí zasloužit. A proto, milé dámy, je možná načase podívat se na to, jakou roli v naší nespokojenosti hrajeme my samy. Možná bychom neměly vyžadovat, ať se kvůli našemu štěstí změní svět.

Následující výčet důvodů neúcty ze strany mužů berte, prosím, jako nadsázku s trochou. ironie, která se netýká celého ženského pokolení, ani nemá za účel zesměšnit ženskou podstatu. Ženy i muži jsou rozdílné bytosti, které se ale navzájem krásně doplňují. Jako jin a jang, černá a bílá – společně tvoříme dokonalé spojení. Ženská i mužská podstata je stejně důležitá, bez jedné by druhá nemohla existovat a dosáhnout svého skutečného potenciálu. To však neznamená, že budeme bezmyšlenkovitě lpět na moderních trendech, které nám říkají, jak máme vypadat a jak se chovat – ve skutečnosti nás od naší pravé podstaty a od souznění s muži oddalují. Měly bychom přebrat zodpovědnost za svá slova a činy, a také efekt, jaký ve společnosti vyvolávají – a jedním z nich může být i neúcta mužů. Možná je načase uvědomit si a přiznat všechny ty nelogické věci, které s oblibou děláme, a kvůli kterým nás muži zkrátka nemohou brát vážně
Takže, co vlastně děláme?

Žádáme rovnocennost, ale jenom když se nám to hodí

Víte, je nesmírně zábavné sledovat ženu, která je zarytou feministkou, nicméně jenom tehdy, kdy se jí to hodí. Vyvolává mi úsměv na tváři, když my ženy prohlašujeme, že chceme být rovnocennými partnerkami, ale veškerou iniciativu přenecháváme mužům. Čekáme, až nás osloví, pozvou na schůzku, políbí, vyberou film a restauraci. Nesnažíme se udržet zajímavou konverzaci, ale očekáváme, že to budou muži, kdo nás zabaví a udrží rozhovor při životě. Považujeme za samozřejmost, že budou řídit auto, zatímco naše pozadí, pohodlně usazeno na sedadle spolujezdce, si spokojeně předefinuje feminismus podle aktuální potřeby. Takže, opravdu očekáváme, že nás muži budou považovat za rovnocenné pohlaví, pokud se v situacích, kdy se nám prostě nechce, zbavujeme iniciativy i zodpovědnosti?

Nemám hlad, nic mi není, je mi to jedno

Slova, ze kterých mužům šediví vlasy, a to vcelku pochopitelně. Je vůbec možné brát vážně a s úctou člověka, který tvrdí jedno a dělá druhé? Vybavuje se mi scéna z Přátel, kdy si Joeyho přítelkyně objednala salát a pak ujídala hranolky z jeho talíře. A ruku na srdce, kolik z nás to dělá? Nemám hlad je výkřik do tmy ve snaze držet dvacátou dietu v pořadí, protože tentokrát už to určitě vyjde. Ale náš muž už dopředu přesně ví, jak to dopadne, a má tu drzost upozornit, že pokud máme po jídle pro králíka ještě hlad, měly bychom si objednat něco výživnějšího. „Nic mi není“ je stejně nervy drásající věta, která indikuje jediné – že se zatraceně něco děje. A muž se může třeba na hlavu postavit, stejně mu to neřekneme. Po třech dnech tiché domácnosti jsme pořád naštvané, že se neomluvil, a co navíc – sám je spokojený, protože už dávno zapomněl, že nás vůbec něčím naštval! Nějak zapomínáme na fakt, že intimní vztah magicky neaktivuje v muži telepatické schopnosti. Ale pořád jsme přesvědčeny, že by měl.

„Je mi to jedno“. Žádné vyjádření preferencí, názoru, hodnot. Muž to má udělat za nás. A jestli se netrefí do našeho vkusu, máme právo ho kritizovat. Logické.

Následujeme trendy, ačkoli vypadáme směšně

Make-up a následování nesmyslných trendů jsou kategorií sama o sobě. Přirozenou barvu tváře zakrýváme „omítkou“, protože věříme, že si ji bronzerem a tvářenkou dokážeme namalovat lépe samy. Používáme matující pudr abychom se neleskly, načež lesk navrátíme rozjasňovačem. Po vzoru Jennerových, Kardashianek, Hailey Bieber nebo bůhví koho ještě konturujeme tváře a lícní kosti, a namlouváme si, že ty šmouhy vypadají přirozeně. Co se objeví na Instagramu nebo TikToku, to musíme vyzkoušet; je jedno, že nám to nesluší, hlavní je, že jsme in a trendy, ta „individualita“, které nikdo nemá co kecat do toho, jak má vypadat. Jenže trendy se nějak rychle mění, takže jeden den si vytrháváme obočí a smějeme se ledvinkám, abychom na ten další chodily po světě s obočím hustším než Flandersův knír a kabelkou podle nejžhavějšího trendu, který je, světe div se, ve stylu ledvinky. Hromadně si necháváme napíchat horní ret, díky čemuž vypadáme všechny stejně, tedy jako kachny. Muži nad námi jenom kroutí hlavou a diví se, proč se proboha jen neupravíme normálně – tedy vkusně a ve stylu, který nám lichotí a podtrhuje to, co je na nás hezké.

Sexista je jenom neatraktivní chlap neboli existence dvojího metru

Díky seznamkám, jako je Tinder, jsme si zvykly, že muži mají o nás enormní zájem, a proto jsme dospěly k přesvědčení, že si můžeme vybírat – samozřejmě toho nejhezčího a nejbohatšího. Odepisujeme jenom „dobrým partiím“, ostatní s přehledem ignorujeme. Stejné je to i v reálném světě. Pokud nám pochválí vzhled nebo šaty chlap, o kterého bychom si neopřely ani kolo, jsme pohoršeny a nazveme ho sexistou, případně ještě hůř. Má-li eroticky laděné poznámky ten šarmantní a svalnatý fešák, jsme polichoceny, a je to v pořádku, protože se cítíme krásné a výjimečné. A je úplně, ale úplně jedno, že stejné zacházení ze strany mužů by spadalo do kategorie sexistický misogyn. Je v pořádku věnovat pozornost krásným mužům, ale věnovat pozornost jenom atraktivním ženám? Nepřípustné.

Chceme upřímnost, ale zlobíme se, říká-li chlap pravdu

Je to jednoduché. Říkáme jedno ale chceme druhé – co na tom ti muži nechápou? Jak je možné, že mužské pohlaví není schopno pochopit, že ačkoli naše šaty zvýrazňují každý nedostatek, musí nám říct pravý opak toho, co vidí svět kolem nás? Protože která z nás by vedle sebe nechtěla mít partnera, který nás neupozorní, že ty průsvitné legíny odhalují víc tajemství, než na kolik je svět připravený, že ano? Jejich snaha chránit nás před kritickým okem a poznámkami světa není přece nic jiného než touha mít nás pod kontrolou. I když si úzkostlivě uvědomujeme každý gram navíc, vrásky, vyrážky nebo nový milimetr celulitidy, muž si toho nesmí být vědom – a pokud je, naštveme se na něj. Přitom je vedlejší, že naše vady na kráse jsou mu vlastně ukradené. To jediné, na čem nám záleží, je fakt, že neocenil naši snahu, čas strávený úpravami před zrcadlem a tisíce utracené za kosmetiku ve snaze zamaskovat nezamaskovatelné.

Každá rada a péče muže je toxická maskulinita

V dnešní době feminismu jsme se rozhodly ignorovat biologii a evoluci, vždyť komu na takových podřadných věcech záleží. Ochranářství a péče ze strany mužů bylo po tisíce a tisíce let vlastně špatně pochopeno. Celou tu dobu, kdy chránili svůj kmen a starali se o bezpečí družky, aby tak společně zajistili přežití genetického materiálu, jsme byly vlastně pod útlakem toxické maskulinity. Jenom nám trvalo pár tisíc let, než jsme na to přišly. Díkybohu, že nám s tím pomohly sociální sítě, influencerky a modrovlasé aktivistky. Kde bychom bez nich dnes byly? Nejspíš v manželství s pečujícím mužem, který nás chrání, abychom v klidu a bezpečí mohly nejen vychovávat naše děti, ale věnovat se i jiným naplňujícím věcem. Hrůza.

Nevíme, co vlastně chceme

Prosím vás, co je nepochopitelného na tom, že požadujeme od světa uznání ale přitom hltáme díla jako Padesát odstínů šedi a 365 dní, ve kterých muži zacházejí se ženami jako se zbožím, které je jejich majetkem? Rozplýváme se nad Christianem Greyem, který své milované ženě řekne narovinu, že z ní chce vymlátit duši, a sníme o tom, jak nás opálený svalovec na rok zavře ve svém honosném sídle? Co na tom, že ve skutečném světě by šlo o domácí násilí vůči kterému bojujeme. To vůbec není žádné pokrytectví, těch krasavců se to přece netýká, oni mohou. A pak nedokážeme pochopit, proč jsou muži přesvědčení, že nevíme, co vlastně chceme. Jsou direktivní a dominantní? Tyrani. Jsou slušní a respektující? Nudíme se – proč nemohou být tak vzrušující jako Christian?

Syndrom princezny – méně než uctívání a adoraci považujeme za nenávist

Chlap, který z nás není na větvi, je divný. Jak se vůbec opovažuje chovat se k nám normálně, jako k rovnocenné bytosti, a neprojevovat nám obdiv jen z prostého faktu, že jsme ženy? Muž nám má lichotit za každých okolností, zatímco my se k němu můžeme chovat, jak uznáme za vhodné – nebo podle míry jeho fyzické přitažlivosti. Což vůbec není sexistické, prosím vás. Máme právo být ledovou královnou, harpyjí, princeznou i holčičkou, chlap to zkrátka musí respektovat. Tečka. Komentáře nebo otázky, zda nepřeháníme nebo zda bychom jako dospělé neměly náhodou být emočně stabilnější a převzít odpovědnost za svá slova a činy, jsou nepřijatelné.

Nutíme je jíst „zdravé“ náhražky skutečného jídla

Každý má jinou představu o zdravém životním stylu, ale pouze ta naše je správná. Málo masa (nejlépe žádné), hromada plevele a sóji, která potřebuje tunu ochucovadel, aby byla vůbec poživatelná. Že je to nestravitelné, nevadí. Že se potom domácností nesou zvuky střevní symfonie je známkou zdraví. Očekáváme, že to muž bez reptání sní, a považujeme za zradu, pokud při první možné příležitosti dožene tento deficit a zhltne půl krávy. Navzdory vědomí, že jsme ho donutily do něčeho, co nechtěl, jsme překvapené a uražené, že mu ty klíčky a tráva nechutnají. Vždyť je to tak výživné. Tak proč má pořád hlad? Proč?

Žádáme respekt, ale neumíme respektovat

Respekt má v našem slovníčku krapet jiný význam než běžně přijímaná definice. Koneckonců, je 21. století, doba se mění. Samozřejmě jen k lepšímu. Takže cokoli, co není souhlas, je toxická maskulinita. Jakýkoli odpor muže považujeme za urážku. V dnešní době, kdy jsou práva žen jasně definována, dokážeme přesně říct, kdy jsou porušována, třeba takovou drzostí jako nesouhlasit s námi. A muž 21. století by přece už sám měl vědět, že jeho názor, odlišný od našeho, a nepodřízení se naši vůli, je zásadním narušením ženských práv, no ne?

Přetvařujeme se ve snaze zapůsobit

Pokud jde o hledání bohatého manžela nebo snahu udržet si vysněného chlapa (ten toxický typ z knih a filmů), nepředstavuje pro nás problém poupravit význam výrazu rovnocennost. Přetvařujeme se, abychom muže zaujaly a staly se ženou, po jaké touží, přesto nás musí respektovat „takové jaké jsme“. V podstatě se snažíme podobat obrázku, jaký si o nás předem vysnil, a pak nechápeme, proč nemiluje nás, ale ten obrázek. Cítíme se nedostatečné, nerespektované – vždyť který chlap by si nevážil ženy, která přebírá jeho zájmy a názory, a podstupuje kosmetické procedury jenom proto, aby byl on spokojený?

Tak proč nás tedy muži neberou vážně? Je to vážně taková záhada?