Článek
V předchozím článku jsem rozebírala závislost na jídle a obezitu jako důsledek traumatu z dětství. Dnes navážu na toto téma, a blíž se podíváme na závislost na sexu.
Moderní kultura nám prostřednictvím různých médií nabízí obraz člověka, pro kterého je normální střídání sexuálních partnerů. Vzpomeňme si na slavný seriál Sex ve městě, ve kterém si čtyři hlavní protagonistky užívají intimní radovánky kde s kým, a konkrétně v případě Samanthy i velice často. Muž, který dostane do postele co největší počet žen, získává v očích jiných chlapů respekt a status borce, jako například Barney ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku, ve které si sexuální partnerky počítá jako trofeje. Ve většině případů pak nečelí důsledkům svého konání, stejně jako dámy v Sexu ve městě. Střídání partnerů se nám prezentuje jako normalita. I když lze souhlasit s tím, že celibát je jen druhou stranou téže mince, je důležité mluvit i o psychologickém pozadí důvodu, proč se stále více lidí vrhá do nezávazných sexuálních vztahů.
Sex jako zdroj útěchy
Stejně jako u obezity, i kořeny závislosti na sexu sahají do dětství. Každé dítě potřebuje teplo náruče, pocit náklonnosti a porozumění, které jsou pro něj natolik důležité, že si lásku spojí s čímkoli, co mu dá pocit milujícího kontaktu. Pokud ale zažívá pocit, že je milováno pouze ve formě sexuálního kontaktu, může v dospělosti sex využívat k ujištění, že je žádané a hodné lásky. Přicházel-li pocit kontaktu jedině sexuální formou, naučíme se, že jde o jediný způsob, jakým navazovat vztahy s ostatními. Nahrazuje nám péči a lásku, které jsme v dětství postrádali. Není proto překvapením, že naprostá většina nymfomanek byla v dětství zneužívána, stejně jako 40 % mužů, závislých na sexu.
Sexuální závislost však nevzniká pouze u sexuálně zneužitých dětí. Podle lékaře Gábora Maté, který se celoživotně zabývá problematikou závislostí, nemuseli být lidé s nezdravým vztahem k sexu vůbec zneužíváni, ale mohli být vystaveni méně nápadným formám sexualizace ze strany dospělých, případně se naopak cítili nemilováni, v důsledku čehož se naučili vyhledávat jakýkoli sexuální kontakt jako zdroj útěchy a kompenzaci za bolest z dětství.
Náhražka lásky
Lidé závislí na sexu nejsou podle Matého závislí na sexuálním styku jako takovém, ale na dávce dopaminu, která jim přináší pocit, že jsou chtění a žádoucí. Promiskuita je následkem adaptace na prostředí a okolnosti v dětství. „Podobně jako u všech ostatních závislostí je i závislost na sexu náhražkou za lásku a péči, jichž se dané osobě dříve nedostávalo. Odměnu v podobě dopaminu a endorfinu, kterou měla tato láska přinášet, nyní tito lidé získávají sexem,“ píše Maté. „Tuto touhu po lidském kontaktu u sexoholiků navíc paradoxně často doprovází strach ze skutečné intimity, který pramení z bolestné nestability raných vztahů.“ (V říší hladových duchů, str. 211). To je důvodem, proč nejsou schopni vydržet v trvalém vztahu; střídáním partnerů se vyhýbají riziku, které pro ně intimita představuje, ale stále baží po dopaminové dávce nového a nepoznaného. „V dlouhodobém vztahu se musíte postavit tváří v tvář sami sobě. Je velmi děsivé a potenciálně velmi bolestné, když se člověk musí postavit vlastnímu strachu a nejhorším obavám,“ říká psycholožka Monique Giardová, specializující se na léčbu sexuálních závislostí.
Osoby s nedostatečnou seberegulací jsou závislými na vnějších věcech
Závislost vzniká, máme-li neustálou potřebu plnit si tělo a mysl vnějšími zdroji útěchy, ať už fyzické nebo emoční. I v případě sexuální závislosti jde o projev selhání seberegulace, tedy neschopnosti udržet si přiměřeně stabilní emoční atmosféru bez podpory zvenčí. Maté vysvětluje, že se s touto schopností nerodíme, jsme schopni dosáhnout ji pouze pokud náš vývoj probíhá za příznivých podmínek. „Někteří lidé se k funkční seberegulaci nedopracují nikdy a rovněž v pozdější dospělosti musejí spoléhat na nějakou podporu zvenčí, která utiší jejich rozrušení a uklidní jejich úzkost,“ píše Maté v knize V říši hladových duchů (str. 205).
Podle lékaře Aviel Goodmana se sexuální aktivitou snažíme regulovat náš vnitřní stav, uniknout před nepříjemnými pocity. Lidé s nedostatečně vyvinutými seberegulačními mechanizmy jsou náchylnější být zahlceni a přetíženi intenzivními prožitky, proto se spoléhají na různé látky nebo chování, které tyto pocity ztlumí nebo alespoň zmírní.
Nutkavé závislé chování, v tomto případě nadměrná sexuální aktivita, je způsob, jak zastřít nebo potlačit nepříjemné emoce. Prožít a zpracovat negativní myšlenky a pocity vyžaduje spoustu disciplíny, kterou lidé s nedostatečnou seberegulací nemají. Proto nahrazují negativní emoci tou pozitivní, ať už v podobě chemické látky nebo chování, na kterých si vybudují závislost. Ale závislost, ať je jakákoli, nemůže nahradit potřeby, jejichž naplnění závislému chybělo. Skrývané sebepohrdání, které se hromadí v duši všech závislých, prohlubuje to vakuum uvnitř, v místech, z nichž by naopak mělo pramenit spojení se světem a zdravé povědomí o nás samotných.
Zdroje:
Gábor Maté: V říší hladových duchů
