Článek
Což o to, tihle pánové a dáma nejsou zrovna mým šálkem odpoledního čaje, ale na druhou stranu mi nestojí za to, abych si kazila karmu. Obrazně řečeno.
Ne že by se jim nepodařilo čas od času mě vzteky zvednout ze židle, na druhou stranu, mají jedno společné. Propagandu. Bohužel úplně jinou, než se na první pohled může jevit
Ano, v jedné ruce mrkvička pro potenciální voliče (nesnáším mrkev), ve druhé ruce červený hadr na nepřátele. Zamávají a skoro všichni, kdo je nemají rádi a umí písmenka na klávesnici, se na ně vrhnou. Potud snad v pořádku. Problém je, že tím okamžitě sešikují a sjednotí všechny jejich věrné a ti se sjednotí v neprůstřelném šiku na obhajobu svých politických zástupců.
Tím, že jsou články nejen objektivně kritizující, ale často i dehonestující a urážející naší velkou čtyřku médii významně upřednostňovány, nutí jejich voliče k jednotné obraně. Urážky létají sem a tam, argumenty ustupují a obě strany dospějí k závěru, že ti druzí jsou blbci.
Potíž je v tom, že vždy musí někdo tratit. Tady silně tratí stávající vláda, protože její nepopulární kroky se diskutovat v podstatě nesmí, natož celým článkem. Jenomže bez diskuse nikoho nikdo nepřesvědčí. Jediné přípustné místo k diskusi se tedy stávají diskuse pod články, které haní jmenovanou čtyřku.
Ne, nemyslím, že by bylo za co je chválit, ale lidé si pamatují, že „za Babiše bylo líp“. Můžete to rozporovat statistikami a odkazy pod článkem, které ovšem nikdo číst nebude. Mnohdy je zjevně totiž nečtou ani sami autoři, takže je to spíš štěstí než co jiného, že diskuse je výhradně obhajobou kritizovaného politika, nebo politiků víc než čímkoliv jiným. Natož aby se někdo brodit odkazy, či statistikami.
Pro autora kdekoliv, na kterémkoliv médiu je to přínosné, protože si může být jíst, že takový článek bude vystrčen do popředí a vrhne se na něj velké množství obhájců potrefeného. Aby se totiž dostali do diskuse, musí přečíst nejméně nadpis a sjet dolů k diskusi. To autorovi bohatě stačí, to jsou potřebné „kliky“.
Každý takový článek nutně způsobí, že jmenovaná čtyřka si mne ruce, jejich voliči jsou zjevně vzorně sešikovaní, odhodlání je nejen bránit, ale především volit. Nepřítel jim totiž nedopřává prostor k přemýšlení, ten útokem zaniká. Zbývá jediné, volit, nebo utéct. Zamyslet se nad tím, jestli je Babiš, Okamura, Konečná, nebo dokonce Turek opravdu ten pravý a jediný pro ně, jim není dovoleno, protože nemohou přemýšlet, den co den jsou vystavení frontálnímu útoku nejen na „jejich“ politiky, ale i na ně samotné.
Politika je hloupá, jde jen o „chléb a hry“ a hrou se stává i politika v médiích. Je otázka, jestli tahle „hra“ nevede přesně opačným směrem, než by aktéři chtěli. Pokud jim tedy nejde výhradně o vynucení si mohutného klikání na článek.
Je pak otázkou, jestli to stojí za zmíněné riziko, pokud se tahle hra vymkne úplně. Když převáží vášně nad fakty, k ničemu dobrému to nikdy nevede. Obzvláště v politice.
Možná by to chtělo velmi bedlivě zvážit, jestli je článek kritický a objektivní, nebo je to jen provokace. Provokovat se nevyplácí, zvláště tam, kde převáží emoce nad rozumem.
Tento článek byl napsán ještě před pokusem o atentát na Donalda Trumpa, Trump se ovšem dostal do popředí dřív, zřejmě jako aktuální dění.
Ne, nejsem věštec, ale některé typy provokace mohou skutečně vést k tomu, že někteří jedinci podlehnout nutkavé potřebě vzít „spravedlnost“ do svých rukou, což je na pováženou.
Neodpustím si, trochu vzájemné úcty by nezaškodilo a „on taky nadával“, je dětinská výmluva. Na to by mi moji rodiče řekli: „Když Vomáčka skočí z okna, skočíš taky?“
