Článek
Ta zjištění jsou tak akorát na oné hranici, kdy by se mohlo, ale nemuselo jednat o trestný čin. Ukazují se skutečnosti, které naznačují podvod a vydírání. Nejen to, naznačují i špatné zacházení se zemřelou osobou, zanedbání péče a následný odsun do domova seniorů. Bohudíky za to, myslím, že to tomu člověku prodloužilo život o několik let.
Naivní hrdost tomu člověku nedovolila přijmout pomoc ode mně. Navíc věděl, že vím a aby zastřel svou hloupost, fakt, že naletěl a byl sprostě okraden pod falešnou záminkou, že v domě, do kterého „spoluinvestoval“, když poskytl finance na koupi pozemku, bude bydlet, začal kolem sebe kopat. Především do mně, což notně ztěžovalo péči o něj.
Včera jsem zašla po skončení jednání u notáře na hřbitov. Urny mých blízkých měly později putovat do míst jejich narození. Chtěla jsem, aby přemístění proběhlo najednou a důstojně. Urna mé babičky bez varování zmizela, v „okýnku“ byl nedůstojný nepořádek, jak náš „charakter“ vytáhl urnu a urnu mé matky tam zanechal ve změti zbylé výzdoby. Bylo to, jako by mi plivnul do obličeje.
Vyřešila jsem to na místě, zaplatila jiné místo a to „pošpiněné“ zanechala prázdné. Jako by nestačilo obohatit se na úkor starého člověka, ještě dotyčný musel takto zneuctít místo posledního odpočinku.
Z právního hlediska by dávalo smysl podat trestní oznámení, mám doklady o zmizení velké částky z účtu, podezřelé lékařské zprávy o náhlých, nevysvětlitelných pádech a bezvědomí, časově související převod bytu, ve kterém měla stará osoba právo dožití a náhlý přesun do domova pro seniory.
Blízcí mě od toho zrazují. Nestojí to prý za ty nervy. O peníze mi také nejde a pravděpodobně bych z nich stejně nic neviděla. Má to tedy tomu člověku jen tak projít? Pravda, mrtvému už naše pozemská spravedlnost nepomůže a vlastně nevím, jestli by vůbec ve své hrdosti chtěl, aby se propíralo to, jak byl slabý a hloupý.
Ta směsice hrozných pocitů se mnou zmítá, na to nestačí vyspat se z toho. O vzteku na jednu bezcharakterní krysu v rodině nepíši. Udělám za ní pomyslnou černou čáru tlustým fixem a přestane v mém světě existovat.
Mám vztek na mrtvého, protože pro svou hloupost a naivitu namísto na viníka útočil na mně. Před ostatními předstíral obavy ze mně, že ho chci okrást, když jsem chtěla alespoň maličkost na památku po své matce po její smrti. Mohla jsem matčiny věci vymáhat, byly součástí dědictví. Neudělala jsem to. Na mně padlo to, že ubožák skončil v domově pro seniory, namísto v péči rodiny. Na mně padla i povinnost zajistit mu v domově pohodlí, vozit potřebné nákupy, doprovázet k lékařům a především čelit jeho promyšlený útokům, aby svou hloupost přehodil na mně. Sám své hloupostí nechtěl uvěřit. Na mně padlo být s ním v jeho posledních chvílích.
Nikdo z blízkých o tom se mnou nechce mluvit. Jako by to bylo jen mezi ním a mnou. Dusím se tím a nevím, jak s tím balvanem vůbec jít dál. Něco mi říká, že bych měla odpustit, byl takový…hlupák…To se ale nedá bez přesvědčení, že odpuštění je správné.
Kryse neodpustím nikdy a zatěžovat mě to nebude. Proč také, když o to nestojí.
Někdy jde mezi pozůstalými „jen“ o peníze a majetky. Kéž by to tak bylo, koupila bych si parádní sedlo, dala bych si zmrzlinu, víc ke štěstí nepotřebuji.
Děkuji tomu, kdo tohle dočetl. Není to příliš atraktivní a zajímavé čtení. Spory o dědictví však procházejí společností neustále a možná někdo také neprožívá jen peníze a majetky, ale i vztek, smutek a bolest ze zrady.
