Článek
Bude tam za půl hodiny. Prima, když to dobře pojede a nebude chtít podélně zaparkovat jeden ňouma, který ucpe půl města, jsem tam za dvacet minutek. Jsem ovšem v pyžamu u ranní kávy. Kávu obětuji, ale v županu vážně nepojedu.
Vystřelím od kafe, abych se převlékla. Bohužel vystřelí i psí komando a Tygra smete květináč. Do postele. Mít mokrou zeminu a klívii v posteli půl dne vážně nechcete. Rychle uklízím svinčík a oblékám se.
Je nevlídno a zima. Oblékám bundu, zip se odspodu rozjede a zasekne se v půlce. Nemám čas to opravovat, vezmu si jinou bundu. Jestli se mi tedy tuhle podaří svléknout přes hlavu. Nechce se mi to urvat, třeba se zip podaří ještě spravit. Podařilo se, místo černé bundy popadnu modrou a běžím k autu.
Cestou potkávám kolonu za pomalu jedoucím bagrem. Prima, obvykle, když spěchám, bývá to traktor, nebo tři traktory a přejezd. Alespoň nějaká změna. Jak se ukáže, pan doktor se zasekl v téže koloně, takže se málem srazíme ve vratech.
Prima, předběhli jsme službu a koně jsou ještě v boxech, bude to rychlovka. Navlékám ohlávky, abych mazlíky přidržela na místě. „Hodná, šikovná holka“, řekne pan doktor a než to Grace dopoví, injekce do krku je hotová. Snad si toho ani nevšimla. Gaja sice přešlápne, ale jinak je v klidu, Jackie stojí, jako přibitý, je mu to jedno. Hlavně, že už tu má svůj kopec sena.
„Nuda, co?“, zasměje se doktor a zívne. Moc toho prý nenaspal, v noci zajišťoval koně s těžkou kolikou pro převoz na kliniku. Nabízím mu kafe, ale odmítá, spěchá. Koupí si cestou.
„Nechcete jet se mnou?“, nabízí z ničeho nic, „abych neusnul“. Zalapám po dechu, ne že bych po tom netoužila, ale neumím se vnutit. Takové nabídce neodolám. Mám zvířata ráda, zajímá mě péče o ně a můžu se případně něčemu přiučit.
Veterinář je mladý, pohledný a ženatý, já jsem koneckonců starší dáma, tak manžel, který je občas malinko žárlivý, nebude brblat.
Strkám si svůj koňácký batoh pod nohy, jinde v doktorově autě není místo. Celá zadní část auta je zaplněná pojizdnou ordinací. Různé bedny, nejspíš s nástroji, papíry a na vrchu trůní stetoskop, kdesi na okraji trčí holínky.
Jedeme do kopců nádherného Českého středohoří, očkovat stádečko čtyř kladrubáků. Cestou koupím dvě kafe sebou, také jsem nestihla vypít to své. Mrholí. Lepší, než ten včerejší liják. Brána je zavřená. Veterinář vytahuje telefon. Tak pán tu není, je na cestě, ale uvízl u nehody. U Prahy. Kecá, napadne mě. „No nic, zvládnu to sám“, vyskočím z auta a otevírám vrata. Naštěstí je odemčeno.
Zajíždíme k výběhu. Čtyři bělouši zvědavě koukají za dráty elektrického ohradníku. Najednou, jako když střelí, otočí se a odcválají do dáli. Tohle je velká pastvina, žádná ohrádka ve sportovní stájí. „Kladrubáci, já zapomněl. Pamatují si mě, vědí, že se něco děje a dělají brajgl“. Veterinář obouvá zablácené holínky a otevírá ohradu. Jakmile vstoupí, koně se dávají do pohybu. Majestátním cvalem obíhají ohradu po vnitřní straně. Už chápu, proč místo ve 12 dorazí veterinář ve tři.
Koně určitě nedoběhnem, ani mladý, fyzicky zdatný veterinář, natož já. Všimnu si, že všichni mají ohlávky. Výborně, jinak jsem zásadně proti ohlavkám u koní bez dozoru, ale teď to usnadní situaci. Vracím se k autu, v batohu mám náhradní vodítko. Zároveň poněkud drze pošlu doktora ven z ohrady. Jeho znají, mně ne. Jdu zpátky do ohrady. Pitomý bláto, místy pěkně klouže. Nesmí dojít k žádné přetahovačce, nebo skončím v blátě. Naštěstí mám plnou kapsu mrkve, nejsem veterinář s injekcí a koně jsou tvorové zvědaví. Zůstávám stát na půli cesty. Běhat za nimi nebudu. Tak jo, pohnou se a pomalu se blíží ke mně. „Dobře, šikulky jste“, lákám je blíž a když jsem si jistá, že dobře vidí, vydávám z kapsy mrkev. Zrychlí, skočili na to. Podělím je mrkví a zároveň zacvakávám karabinu vodítka prvnímu z nich. Vyvedu ho ven, dostane svou injekci a jdeme zpátky. Naštěstí jsem koňák, takže je od sebe rozeznám i když jsou skoro stejní. Takže druhá, třetí koňská dáma a jeden valach a hotovo.
Veterinář to tu zjevně zná, sáhne pro očkovací průkazy pod dřevěnou bedýnkou v kůlně, potvrdí je, vrátí zpátky a jedem.
„To bylo skvělé, kdybych si to mohl dovolit, vezmu vás jako asistentku“. Pravda, tihle veterináři nejsou bohatí. Dobré auto, kterým se všude dostanou je nutností, vybavení také, ale to jsou náklady. Jsou to srdcaři, jinak by to nedělali, nezbohatnou a příjemná práce to není. Většina koní nežije v luxusních stájích, mnohde nemají vůbec boxy, jen přístřešky a spoustu bláta všude okolo.
Cestou za koníkem, který kulhá, zvoní doktorovi telefon. Očkování. Jistě, napište mi zprávu, pošlu vám termín. Další telefon, kůň kašle. Jak dlouho? Týden? Tak zítra okolo poledne. Další telefon. Ucpaný jícen? Kde je vaše paní doktorka? Všechno slyším, telefon připevněný na magnetu na palubce má hlasitý odposlech. Otázka, kde je jiný terénní veterinář, je zbytečná, buď u jiného akutního případu, nebo umírá. Je li to žena, ještě může rodit.
Kdysi mi tenhle veterinář přijel ke Grace s kolikou. Ruku zavěšenou na pásce, ale nenechal nás v tom. Vzpomínám si na tu hrůzu, strach a bezmoc, když jsem obvolávala všechny veterináře, kde mi všichni okolo dávali kontakt na toho svého. Všichni byli daleko, nebo u jiných případů.
Doktor otáčí auto a řádně šlápne na plyn. Ucpání jícnu je dost malér. Kůň sice může dýchat, ale je to velmi bolestivé a pokud je jícen poraněný, kůň může uhynout. Majitelka čeká u vrat a navádí nás k boxům. Hnědý valášek tu nešťastně stojí, slintá a frká. Veterinář rychle prohmatává jícen zvenčí. Je tvrdý, obsah se ani nepohne. Koník zřejmě hltal, není to úplně neobvyklá situace. Provede se výplach sondou. Nic moc hezkého na pohled. Hadice se zastrčí nozdrou a provede se propláchnutí teplou vodou. Ven teče jakýsi zelený hnus. Zřejmě se kůň ucpal hltáním granulí. Hotovo, veterinář vytahuje hadici. Nozdra trochu krvácí, ujišťuje majitelku, že je to v pořádku, dává jí pokyny ohledně dalšího ošetřování.
Vracíme se za kulhajícím koníkem. Už máme tři hodiny zpoždění, ale zastavujeme na „oběd“. Gyros v bagetě a kafe. Jíst se musí, zhroucený veterinář je k ničemu. Nikdy jsem mu nezazlívala, že dorazil pozdě kvůli nějaké prkotině, kdyby ano, teď bych se hodně styděla.
Kulhajícího šimla s tmavou hřívou (mám pro ně slabost) si veterinář nechá předvést v klusu. Jasné, levá přední, karpálni kloub. To je to, co na přední noze vypadá, jako lidské koleno, ale není. Navrhuje sonografické vyšetření. Majitel souhlasí. Nu, víme, že někteří šetří. Veterinář vytahuje kufřík s přenosným ultrazvukem, vyholí potřebné místo na noze a prohlédne. Doporučí klid v boxe 8 týdnů, doplňky výživy na klouby a hotovo.
Jsou skoro čtyři. V šest má být u jednoho majitele. Ve volném mezičase sice chtěl něco vyřídit na úřadě, ale zajet domů a převléknout se už nestihne. Snad příště. Zkusí tedy majitele kašlajícího koně. Má koně doma a už se vrátil z práce.
To už sotva pletu nohama a to jsem nic nedělala, ani neřídila.V noci jsem spala a když je to potřeba, dokážu vzít za práci u koní, nejsem žádná křehule. Teď přijde na řadu stetoskop, stejně, jako u lidí, když kašlou. V pořádku, antibiotika nejsou třeba. Bylinky koník už má, veterinář doporučí pokračovat, kdyby se kašel nelepšil, majitel se má ozvat.
Jedem. Blíží se šestá. „Jedu uspávat jednoho koně. Nechci vás tam tahat, přiznám se, že ani pro mě to není zrovna běžná rutina“. Chápu, jsou to tvrďáci, muži i ženy téhle profese, ale ta zvířata milují. Musí, jinak by to nemohli a nechtěli dělat.
„Pojedu“, říkám. Pro jednou v tom veterinář nebude sám. Zažila jsem to, byl to takový odložený, majiteli zapomenutý starý kůň. Nechtěla jsem, aby byl sám. Modlitba koně, víte…„až přijde můj čas, nenech mě trpět, můj pane, a buď se mnou v té těžké chvíli“.
Přijíždíme. Jsem (snad) připravená. Rodina chtěla ještě ten poslední den na rozloučení. Jsou tu všichni, rodiče i děti, dnes už dospělé. Znám je, okolní koňský svět je malý. Tenhle koňský stařík z nich udělal jezdce. Vím, že ho opečovávali jako poklad i v době, kdy už měli své mladé, sportovní koně.
Je to smutné, hrozné, ale tak to má být. Přišel čas. Zůstávám stát opodál. Stěží zadržuji slzy, přece jen toho koníka znám, vídávala jsem ho, jak oddaně nosí ty dvě své dětičky a ukazuje jim taje jezdectví. On byl ten zkušený mazák se sportovní kariérou za sebou. Tady je koňácký svět v pořádku, nikdo neutíká před tou nejhorší a nejbolestivější skutečností. Stmívá se a já se dívám kamsi k nebi, kde brzy přibude další hvězda.
Vracíme se k naší domovské stájí. Moc nemluvíme, ale oba víme. Tenhle veterinář je sám majitel a chovatel koní. Poděkuju a mizím za našimi koňmi. Dostanou mrkvičku a pomazlení. Uvědomuji si to štěstí, být s nimi.
Domů se z auta sotva vyplazím, promoklá, zablácena, rozbitá a unavená, ale s pocitem, že můj svět je v pořádku.
