Článek
Nebo má každý jednotlivý stěžovatel svůj vlastní článek. Píší o nich odborníci psychologové i jiní autoři. Prý jsou toxičtí. Toxičtí jsou asi jako káva. Když to s ní přeženete, taky vám nebude nejlíp. Když zvládnete přiměřené množství kofeinu, budete v pohodě.
Že by každá rodina měla vlastního toxického stěžovatele, před kterým není úniku? Něco jako statusový předmět, o kterém lze vyprávět a psát. To nejspíš ne.
Nejsem si jistá, že mám takové štěstí, ale sama jsem potkala takové otravy toxické dva. Jednoho kolegu a jednu dávnou sousedku. Dalo se to přežít. Potkala jsem ovšem dost lidí, kteří si stěžovali a svěřovali se oprávněně. Mohu si za to sama, jsem vrba a trpělivě naslouchám. Neutíkám před trably, nebo dokonce neštěstím druhých.
Často se totiž smůla, nebo neštěstí vrší. Vážná nemoc dítěte nebo partnera, stejně jako odchod jednoho z partnerů sebou nese ekonomické problémy a pochopitelně i duševní nepohodlí. Ztráta zaměstnání ve vyšším věku také není záležitost, nad kterou by člověk měl jásat a povinně se oddat toxickému optimismu. Zvláště v podmínkách, kdy se zaměstnavatelé tváří, jako by dosažených 50 let znamenalo vetché stáří.
Prý se tito toxičtí stěžovatelé tváří (a mluví), jako by za jejich život bylo odpovědné okolí. Není snad? V mnoha případech ano. Počínaje „starými nezaměstnatelnými“, kteří si svůj věk nezavinili, mizerná finanční situace při dlouhodobější nemoci, nebo při péči o blízkou osobu, nemožnost úniku a odpočinku.
Množství psychických problémů, které se v této společnosti vyskytují ve velké míře napříč generacemi na optimismu nepřidává. V depresi, či úzkostech vadí i počasí, nebo roční období. Mnozí se s těmito problémy potýkají bez pomoci, protože pomoc jednoduše není dostupná. Člověk, u kterého deprese, nebo úzkosti udeří plnou silou, totiž bariéru, přes kterou se k odborné péči lze dostat, nepřekoná. Stačí jedno odmítnutí po telefonu a z toho plynoucí pocit, že ho tam „nechtějí“. Že ho vlastně nikdo nechce. Protože by si mohl postěžoval.
Když posloucháte a nepošlete „toxického stěžovatele“ do háje, zjistíte, že má na co si stěžovat. Že se jen potřebuje svěřit a všichni před ním utíkají, jako by opravdu byl jedovatý. Odvykli jsme si spolu mluvit, vykecat se, média nám předepisují, jak máme mluvit a před kým utíkat a mnozí se tím řídí, aniž by jim na mysl přišlo, že ten někdo jen potřebuje pomoc v podobě vyslechnutí.
Je to totiž nepohodlné. Každý máme svých starostí dost, nechceme na sebe valit ještě ty cizí. Zvlášť, když sami je nemáme kam odložit. Takové kolečko pro křečka. Utíkáme a utíkáme sami před sebou i před lidskou vzájemností. Ve finiši jsme toxičtí a vyčerpaní všichni a někdo z toho kolečka vypadne. Ani zpomalit nesmíme, abychom nebyli nějak „nebezpeční“ okolí.
Jestli je tady něco toxického, tak články o toxicitě stěžovatelů, protože v nich nikdy není ani zmínka o tom, že se může jednat o člověka, který jen zoufale volá o pomoc.
Pochopitelně, netýká se to článků o jedné, konkrétní toxické tchyni nebo strýci Aloisovi, který rozkládá rodinu svým haněním celého světa, tu a tam se otravný stěžovatel vyskytne. Na to je jednoduchá pomoc, vyslechnu, odkývu, nepřu se a vzápětí to vyhodím z paměti.
Co kupodivu nepomáhá vůbec, je napsat o tom článek. Nebo si ho přečíst. Pomohlo by jít se z toho vykecat, s kamarádkou u kafíčka nebo s kamarádem u piva. Jenomže to nejde, co kdybychom byli toxičtí?
