Článek
Největší stížnosti bývají na jídlo a „zábavu“. V každém takovém domově pracuje sociální pracovník. Zdá se, že jeho nevyšší profesní metou je zabavit a aktivizovat seniory za každou cenu a využít k tomu každý dostupný zdroj. Což vzhledem k omezeným finančním prostředkům bývají nejčastěji dobrovolníci všeho druhu. Mnohdy přicházejí páchat dobro, o které nikdo zas až tak moc nestojí.
„Tohle není domov, to je vazba se zostřeným režimem“, prohlásil strýc, bývalý kriminalista a vyšetřovatel vražd.
„Chápu, že jídlo je v nějakém čase, musí se vařit a když má být teplé, nedá se ohřívat donekonečna. Nechápu, proč má někdo řeči k tomu, že si jídlo odnesu do pokoje, po sobě si uklidím a odnesu zpět, ale tak kolektivní, abych jedl, když při tom někomu neustále vypadává zubní protéza, zase nejsem.“
Když už se strýc rozohní, není k zastavení. Je mu přes osmdesát, ale myslí mu to bystře pořád, takže si umí řádně dupnout. Je za rebela a dovedu si představit, že kdo z personálu navíc zná jeho dceru, bude kolem tohoto stařika chodit se zatajeným dechem.
„Sakra, tu detektivku si přece přečtu sám! Posledně se mě pokoušeli nahnat do stáda k předčítání Agathy Christie. Já mám rád moderní detektivky a rád si přečtu i o forenzních vědách, to těm dnešním kriminalistům závidím“, pokračuje rozohněně.
Šel do domova dobrovolně, už to běhání bolí, tlak kolísá, péče o domacnost byla náročná.
„No ale představ si, než jsem stihl vlézt do pokoje a vybalit si, odvlekla mě sociální pracovnice k sobě do kanceláře a začala mě vyslýchat, lejstra v ruce, monitor před sebou, takže jsem jí ani neviděl do obličeje a co že prý bych chtěl dělat a čím se zabývat. Takhle jsme zacházeli s podezřelými z vraždy!“
Strýc je stále víc rozzlobený při vzpomínce na svůj „nástup“.
„Když jsem jí řekl, že chci přežít a umřít, málem se rozbrečela, prý to ona musí. Tak jsem jí řekl, že nejsem podezřelý, ale pozůstalý a odešel jsem. Možná pajdám a neudejchám schody, ale jsem plnoletej a svépravnej.“
„Za tři dny přišla zas, tak jsem jí to lejstro „Individuální plán“ sebral a vyplnil ho sám a taky podepsal.“
Dovedu si to představit. Bývalý šéf kriminálky zvyklý velet a oni s ním jednají, jako by neuměl číst, psát a především myslet sám za sebe.
Našel si tu přátele, taková příšerná, rebelující trojka, která se nehodlá podrobit ani při čekání na smrt. To jsou jejich slova.
Paní je zemědělská inženýrka a „oni chtěli, abych se jim tu rejpala v hlíně na tom metru čtverečním, co tu vydávají za komunitní zahradu. Zahradu jim klidně navrhnu, ale v životě jsem se nerejpala v hlíně a nebudu to dělat ani teď.“
Kouknu na její pěstěné nehty a dávám jí za pravdu. Když mi ukáže svůj pokojík, je plný odborných knih a klasických románů.
Další strýčkův kamarád je „jenom“ technik a nestěžuje si. Povinně nepovinné zábavy sice ignoruje, ale zdatně zaskakuje za zdejšího údržbáře, kterému se závady zasílají e mailem s doručením za tři dny. Touto zábavou je zcela uspokojen. Jde mu to sice mnohem pomaleji, než dřív, ale vyměnit těsnění mu rozhodně netrvá tři dny.
No dobře, tihle to vychytali, zdatně odolávají a ač jsou ukáznění, tedy dodržují zdejší řád, pořád jsou na pranýři, protože zcela úmyslně vynechávají nevhodné a jim nevyhovující druhy zábav a neustále čelí vnucování zábavy za účelem „aktivizace“.
Navíc mají „naspořeno“, tak se prostě jdou „zašít“ do zdejší hospůdky na oběd a následně tu stráví příjemné odpoledne povídáním a popíjením něčeho dobrého. Tím také vyeliminují problém s nechutným jídlem, nají se venku a něco si koupí. Mají připlaceno za lednici.
Nestačilo by uspořádat, nabídnout, pozvat?
V dalším podobném zařízení je to podobné. Bývalá sousedka mých rodičů už bohužel zůstala sama, potomci zemřeli dřív, než ona. Je jí něco málo přes devadesát let a tak je terčem neustálého tlaku na „aktivizaci“. Jde, aby „neměla problémy“. Nejraději si o samotě čte. Naposledy ji nutili hladit kočku.
„Byla chlupatá, smrděla a pak jsem pčíkala tři dny“, svěřuje se.
„Jsme starý, nejsme blbí“, shodují se všichni.
Sice chápu, že někdy je třeba člověku citlivě napomoci, aby někde neseděl sám, opuštěný a nehleděl do zdi, ale dobrý pracovník přece umí rozeznat situaci jednoho konkrétního člověka, individuality a mít trochu citu pro věc. Domov pro seniory snad není dětský tábor a personál se přesto občas chová jako táboroví vedoucí. Zjevně jsme v mnoha domovech pro seniory nepokročili dál, než k tomu, že „nesmíte ty lidičky oslovovat babičko a dědečku“, to je zoufale málo, když personál nectí osobnost a individualitu člověka.
Podotýkám, článek není o lidech postižených duševní chorobou, ani o speciálních zařízeních pečujících o osoby s duševním onemocněním, ale lidech, kteří jsou „jen“ staří věkem, ne duchem.
