Článek
Není nic horšího pro koňáka, než když se mu zraní, nebo dokonce zemře kůň. Je úplně jedno, jestli je to „herka“, nebo šampion, ten pocit hrůzy a ztráty je stejný. Jediné, na čem záleží, je, že to byl milovaný a opečovávaný kůň.
Je smutné, že lidé jsou fascinováni smrtí v přímém přenosu. Je jedno, jestli je to kůň, nebo člověk. Nemálo lidí je schopných v takové chvíli vytáhnout mobil a točit, ať už se jedná o zmíněnou nešťastnou smrt koně při dostizích, nebo člověka při autonehodě. Potom není divu, že i média se snaží této poptávce vyhovět.
Když teoreticky připustíme, že by se nikdy žádné dostihy nekonaly, a tedy při nich nezahynul žádný kůň, je více než pravděpodobné, že tito koně by se vůbec nenarodili. Chov koní byl vždy spjat s jejich využitím, nejdříve pracovním, později i pro zábavu a sport. V současném, moderním světě je chov koní spjat téměř jen se zábavou a sportem a jednou z jezdeckých disciplín jsou i dostihy.
První domestikovaní koně se v historii objevují kolem r. 2200 př. n. l na severu Kavkazu, odkud se během několika století rozšířili do Asie a Evropy. Od té doby je historie člověka spjata s historií koní. Sdílíme ji tedy čtyři tisíciletí. Po tu dobu člověk koně vlastní, cvičí a chová, věnuje se tedy i jejich šlechtění pro různé účely.
Dnes se k dostihům využívá výhradně anglický plnokrevník, tedy úzký specialista, jehož historie sahá do počátku 17. století. Toto úzce specializované plemeno se využívá pro zlepšení krve jiných plemen, ale nikdy naopak. Žádné jiné plemeno moderních koní se na chovu anglického plnokrevníka podílet nesmí. Žádné jiné plemeno koní také nemá v dostizích šanci.
Teď se podívejme do historie Velké pardubické steeplechase. První dostih se jel 5. 11. 1874. Jedná se o nejtěžší dostih v ČR, tzv. cross country a vyvinul se z loveckých jízd přes přírodní překážky. Měří 6 900 m a překonává se 31 překážek. Dnes ho mohou jet koně šestiletí a starší a je nutné se kvalifikovat. Kůň tedy musí prokázat své schopnosti dřív, než se na start tohoto obtížného dostihu postaví.
Nejznámější, nejtěžší a nejproslulejší překážkou, také v negativním smyslu, je Taxisův příkop. Původně byly jeho rozměry 150 cm výška živého plotu, příkop za ním byl 5 m dlouhý, s hloubkou 200 cm. Po kritice ohledně jeho nebezpečnosti pro koně, se jeho parametry zmírnily, hloubka příkopu se snížila na 100 cm, délka na 400 cm a nájezd za překážkou se zmírnil. Na této překážce zahynulo 25 koní.
V roce 2992 vtrhli na dostihovou dráhu Velké pardubické ochránci koní. Způsobili chaos na dráze a ohrozili koně i jezdce. Účel světí prostředky? Jak by si omluvili případnou smrt koně? Naštěstí došlo „jen“ ke zranění koně a mnoha jezdcům se rozplynul sen.
Než to tedy letos vypukne, jako vždy druhou říjnovém neděli, můžeme se nad tím zamyslet a případně prodiskutovat. Ostatně, nejde jen o tento dostih, ale o dostihy obecně a sezóna je v plném proudu.
Mládí koně nejdřív získávají zkušenosti v lehčích dostizích a připravují se na ně v tréninku. Aby byl kůň úspěšný, musí nejen dostat patřičnou péči, ale musí mít vlohy a „srdce“. Koně nedonutíte běžet rychleji, než se mu chce a nedonutíte ho soupeřit s ostatními. To se ukáže velice brzy a koně, kteří nemají určité kvality, jsou z dostihového sportu vyřazeni. Bohudiky, dnes už nekončí na jatkách, ale u majitelů, kteří preferují jiné jejich využití. Na start obtížného dostihu tedy nikdo nepostaví koně, který nemá předpoklady ho zvládnout. Stejně tak, má-li žokej v průběhu dostihu pocit, že něco není v pořádku, raději koně zastaví, než by riskoval jeho i své zdraví, nebo dokonce život.
Vždy je tu určité riziko nešťastné náhody, chyby jezdce, nebo koně. To je něco, co nemůžeme vyloučit nikdy a nikde. Zpráva, že nadějný šampion zahynul v dostihu vždy zasáhne hodně lidí a i ty, kteří se o jezdectví jinak nezajímají a vždy se objeví snahy o zákaz dostihového sportu. Je to pochopitelné, vždy zazní argument, že kůň si to nevybral. Nevybral, on se pro to narodil, byl pro to vychován a připraven. Už v okamžiku, kdy chovatel vybírá hřebce pro svou klisnu, myslí na budoucí dostihovou kariéru hříběte.
Jsou v tom peníze. Samozřejmě, jde o peníze. Chov koní je nákladná záležitost, jen prodej koní už dávno nestačí pokrýt náklady. Jsou v tom sázky, reklamy, je to i otázka společenské prestiže. Bez předpokladu, že se anglický plnokrevník nebude účastnit dostihů, se jeho chovem nikdo nebude zabývat, toto plemeno zanikne. S ním zmizí i tradice dostihů.
Možná si někdo řekne, že to stojí za to, aby koně neumírali v dostizích. Problém je v tom, že zákaz by měl dosah jen v Evropě. Těžko docílíme zákazu pořádání dostihů v jiných světadílech. Možná by zahynulo méně koní, ale mnoho by se jich vůbec nenarodilo. Navíc bychom úplně ztratili kontrolu nad tím, co se děje s koňmi tam, kam bychom bez účasti našich koní úplně ztratili přístup.
Mám k tomu své kritické připomínky. Vadí mi účast dvouletých koní. Koně se dnes dožívají mnohem vyššího věku v lepší kondici než kdy dřív, tak nač ten spěch?
Na tak náročný dostih, jakým je Velká pardubická by mohla být zpřísněna kvalifikace, aby na startu stáli opravdu dobře připravení a prověření koně.
Také se mi nelíbí dnešní „provoz“ žokejů, kdy sedají na neznámého koně, kterého vidí několik minut před startem. Bohužel i žokejové musí vydělávat a není reálné, aby jezdili jen několik „svých“ koní.
Častá výtka také směřuje k používání bičíků. V poslední době byla nastavena pravidla, která použití bičíku omezují, možná se v budoucnu dočkáme i jejich zákazu.
S úplným zákazem dostihů bychom přišli o mnoho a nebylo by to jen prospěšné pro koně. Dílčí úpravy jsou na místě a určitě by bylo snazší jich dosáhnout.
Vždy existuje riziko, že se kůň zraní, bohužel i fatálně. Nejen při sportovním výkonu a kdo svého koně miluje, musí s tím žít. Když zahyne v průběhu významného dostihu, všichni to vidí, všichni to hodnotí a všichni vědí, jak tomu bylo možné předejít. Také mu ale všichni vzdají poctu a všichni milování a známí lidé jsou u něj. Stejně, jako když se dotkne smrt lidských sportovců.
Není možné tyto koně poslat jen tak, pást se na louku. Nejsou pro to stvořeni, nezvládli by přirozené podmínky. Umírali by zapomenutí, vlivem stresu a nedostatku lidské péče. Při chovu sportovních koní opravdu nikdo nemyslí na to, jak by přežili ve volnosti. Potřebují péči, svou práci a kontakt s člověkem.
Když tedy hájím existenci dostihů, musím si položit zásadní otázku. Poslala bych svého milovaného koně na start? Za splnění výše uvedených předpokladů ano. Tedy koně dostatečně vyspělého, dobře připraveného a kdyby on sám chtěl. Kdo zná koně, ví, že dokáží dát velice zřetelně a jasně najevo, co chtějí, nebo naopak nechtějí.
https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Puvod-kone-domaciho-odhalen/
https://www.chovzvirat.cz/zvire/3376-anglicky-plnokrevnik/#google_vignette
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_pardubick%C3%A1
https://sport.rozhlas.cz/
https://equichannel.cz/clanky/odborne-studie-a-vyzkum/dostihovy-bicik-v-nemilosti
https://cs.m.wikipedia.org/w/index.php?title=Velk%C3%BD_Taxis%C5%AFv_p%C5%99%C3%ADkop&wprov=rarw1
