Článek
Nase kamarádka Majka. Sdílí s námi naše koňské záležitosti a jako zkušená jezdkyně nám pomáhá. Zadarmo, přesto, že by si o peníze klidně říct mohla.
Majka je osobitá bytost, většinu volného času tráví u koní, psů a dalších zvířat, o která se stará, protože jejich majitel je zanedbává. Někdy podle toho i vypadá, navíc má vadu řeči. Vůbec jsem si to neuvědomovala jako divné nebo dokonce špatné. Mnohem víc jsem si uvědomovala, jak ryzí, upřímná a bezelstná lidská bytost to je. Vlastně od první chvíle, kdy jsme ji potkali a kdy zastupovala naši první trenérku. Takových lidí člověk pozná málo a o to víc si jich váží.
Samozřejmě když jdeme od koní, vypadáme všichni stejně, pokud člověk nemá koně ustájené v luxusní stáji, blátu, nebo prachu se nevyhne. Mnoho lidí od koní nás vlastně ani jinak nezná. Časem člověku nepřijde nic divného na tom, že je věčně ve stavu, jako by ho vytáhl z popelnice.
Známí nás pozvali na oslavu Silvestra. Nemáme ten svátek moc v oblibě, na náš vkus je příliš hlučný a obvykle máme obavy o koně. Na druhou stranu, bylo to blízko ranče, takže jsme usoudili, že nebude problém se na chvilku vytratil a zkontrolovat koně. Navíc noví známí vypadali sympaticky, tak proč se lépe nepoznat.
Byl to takový ten pokus o noblesní večírek, některé ženy byly dokonce oblečené do dlouhých, plesových šatů. Na stolech lahve „lepšího alkoholu“, nějaké obložené mísy a jednohubky, zjevně lehce nešikovná práce paní domu a hromady chipsů ve skleněných mísách. Největší šrumec byl ovšem u naraženého sudu s pivem. Za mně tedy lepší sud a buřty na ohýnku, které si na nic nehrají.
V nově zrekonstruovaném domě bylo celkem dost lidí a po přivítání s majiteli a předání nezbytného dárku v podobě opravdu kvalitního alkoholu a nějakých delikates jsme se vmísili mezi hosty. Konverzace se nevedla, ne že bychom byli tak intelektuálně nároční společníci, ale ti lidé se zřejmě dobře bavili vydáváním různých zvuků, hihňáním a občas někdo řekl pár slov, na která nikdo nereagoval.
Naštěstí během chvilky dorazilo pár známých koňáků z okolí, mezi nimi i Majka, rychle jsme vytvořili vlastní bublinu a řeč se samozřejmě vedla o koních. Dobře jsme se bavili, než přikráčela paní domu. „Tebe tu nechci, jdi pryč, kazíš zábavu,“ řekla a ukázala na Majku. Mrazivé ticho. Ne, nebavili jsme se příliš hlasitě a pochybuji, že okolí mohlo zachytit cokoliv z naší konverzace jako nevhodné. Navíc terčem byla jen Majka.
Madam to zjevně myslela vážně a já nesnáším společenskou hrubost a neomalenost. Vzali jsme Majku s manželem mezi sebe a odcházeli. Za námi se rozpačitě trousili ostatní z naší skupinky. „Vy ostatní tu zůstaňte,“ vykřikla panovačně paní domu. Nikdo se ani neotočil a odešli jsme.
Naložili jsme Majku do našeho auta. V očích měla slzy. Je to silná a statečná žena, ale tohle ji vzalo. Nás ostatně taky. S tou známou se zná jen povrchně a ona pozvala celou partu. Nemá s ní spor. „Jenom…jenom…můj otec je prý …Rom. Já nevím, neznám ho,“ soukala ze sebe Majka. Příjmení má „podezřelé“, ale nenapadlo nás ho s něčím spojovat. Proč taky.
„Pane na nebi,“ vyhrkla jsem. Bylo jasné, že už jako mladá holka se Majka musela protloukat světem sama, bez zázemí, bez vzdělání, bez prostředků. Přesto se dokázala zařadit do běžného života, byť jejím jediným skutečným majetkem je kůň a sedlo.
Má ta ženská můj hluboký obdiv, je nám ještě bližší, než dřív. Je jasné, že známost s takovými lidmi skončila dřív, než začala.
