Článek
Samozřejmě jsem poznala, že je zamilovaná. Najednou pobíhala po domě, zpívala si, začala se jinak oblékat. Po pravdě, když jsem viděla tu podivnou parádu, která jí chodila v balíčcích, už mi něco nesedělo, svěřuje se Jarmila.
Moje vždycky umírněná, sportovní dcera najednou vytahuje z balíčků růžové a bíle šaty a halenky s volány, punčošky se vzorem a podobné příšernosti, jehlové podpatky na barevných botách.
Tadeášovi se to prý líbí. Prosím, ale mám jisté pochybnosti, jestli se to líbí i jí. Jí, kterou jsme už jako dítě nemohli dostat do šatiček při návštěvě divadla. Musela jsem jí koupit černé sametové kalhoty, aby nešla v džínách, nebo v legínách.
Najednou četla jiné knihy, dívala se na jiné filmy, prý aby si o nich mohla s Tadeášem povídat. Dobře, zamilovaný člověk dělá občas divné věci. Nepila, nefetovala, netoulala se, tak jsem si říkala, že je to jen zamilovanost.
Na první návštěvě Tadeáše u nás se na něj dívala, jako na svatý obrázek, doslova mu visela na rtech, zatímco on se na ni ani nepodíval, blahosklonně nám líčil své „pracovní úspěchy“, kdy se nedávno stal vedoucím v jakési bezvýznamné neziskovce se třemi podřízenými. Známe to, za dva roky skončí projekt a neziskovka zmizí ze scény, jen pár mladých lidí ztratí práci, iluze a zázemí.
„On ví, co děláte vy?“ přeruším Jarmilino vyprávění.
„Ne, on se vůbec nezajímal o to, co děláme. Zřejmě jsme pro něj vzduch a dcera mu to nejspíš neřekla.“.
Jarmila je ředitelkou velkého finančního úřadu, pod sebou má kolem padesáti podřízených a Roman je majitelem a jednatelem středně velké stavební firmy.
Jarmila pokračuje ve vyprávění:
Stalo se, co se stát muselo. Dcera sotva udělala maturitu, k tomu jsme ji už museli dotlačit a odstěhovala se k Tadeášovi do pronajatého bytu. Po pravdě tedy spíš kutlochu.
Ze začátku nás ještě občas pozvali na návštěvu. Už tehdy bylo jasné, že Tadeáš se Lenku snaží ovládat, ale nebyla s ní řeč. Prý ji miluje, jen je unavený z práce. Moje trochu líná dcerka najednou vařila, zdravě a vegetariánsky, uklízela, co uklízela, leštila, blýskala, drhla, pucovala. Do práce prý chodit nebude, Tadeáš se o ni postará. Chtějí prý brzy miminko.
Tak jsme jim alespoň vybavili byt, přece moje dcera nemusí žít v kutlochu. Nový nábytek, domácí textil, však víš, ručníky, utěrky, ložní prádlo, polštáře, přikrývky… prostě všechno. Taky elektroniku, novou velkou televizi, kuchyňské přístroje, nový kávovar. Jak už mi v hlavě blikala ta kontrolka, tak dát jim peníze do začátku jsem nechtěla, na tom jsme se s Romanem shodli.
Potom kontakty začaly řídnout. Dcera se nám vyhýbala, nejdříve fyzicky, potom už přestala zvedat telefony, dokonce mi ani neotevřela dveře, když jsem se už s pocitem úzkosti vypravila za ní. Doma byli oba, přestože jsem si návštěvu načasovala na dobu, kdy měl být Tadeáš v práci. Nebyl, slyšela jsem je přes dveře.
Tehdy jsem ještě odešla. Jen jsem dceři poslala SMSku: „Vždycky budeš moje holčička a doma budeš vždycky doma.“
Žádná odpověď nepřišla.
Zato přišel telefonát od ustajovatelky Lenčina koně. Prý už za ním několik měsíců nejezdí, kůň bez práce a bez kontaktu strádá. Co prý bude dál a nabídla zprostředkování prodeje.
Koně jsme platili my, takže byl stále napsaný na Romana, za ustájení jsme také platili a to ne málo. Jistě, mohla jsem si „rozumně“ říct, že se nedá nic dělat a koně prodat a jak to teď vidím, zabít svou dceru.
Občas musím rozhodovat rychle a rázně, občas mě někdo zastrašuje a vyhrožuje, ale nikdy mě to nezastavilo a v tu chvíli jsem si naplno uvědomila, že moje dcera je možná v ohrožení. Moje dcera nepřijela za svým koněm! Vím, jak na něm vždycky lpěla, když měl úraz, trávila s ním několik prvních nocí ve stáji a žádné naše lákadlo ji od něj neodvedlo, ani jeden den nevynechala i kdyby mu měla jen přivézt mrkvičku.
Zavolala jsem Romanovi a viděl to stejně ostře jako já. Okamžitě jsme sedli do jeho auta a vyrazili za Lenkou.
Zazvonili jsme, nic. Roman rázně zabušil na dveře. Pořád nic.
„Otevřete ty dveře, nebo zavolám pár chlapů a vyrazíme je!“ zařval Roman na celý panelák.
Zevnitř se ozval ukňouraný Tadeášův hlas.
„Zavolám policii.“
„Nejvýš přestupek,“ zamumlal Roman a vší silou kopl do dveří.
Dveře částečně povolily, druhý kop by je vyrazil. V tu chvíli se dveře konečně pootevřely, škvírou se protáhl Tadeáš a zmizel kdesi na schodišti.
Vtrhli jsme dovnitř. To nebyl byt, to bylo doupě. Všechny drahé věci byly pryč, jen starý nábytek, co vypadal jako přitažený ze smetiště. V křesle seděla naše dcera, celá se třásla, oči vytřeštěné, hubená na kost, na rukách modřiny. V rukou zoufale držela jehlice na pletení, na nich jakýsi pokus o nějaký pletený výtvor.
Výjev k pláči a zoufalství, vidět jediné dítě v takovém stavu. Jenomže ten nával adrenalinu spíš vyburcoval strašný vztek. Ještě štěstí, že Tadeáš utekl, zřejmě by neodešel bez újmy. Teď ale nezbývalo, než tu bouři v sobě uklidnit a postarat se o dceru.
Podepřeli jsme ji a zvedli. Nebránila se, ale ani nám nepomáhala. Byla jako hadrová panenka. Naložili jsme ji a jeli na pohotovost. Po pravdě to už bylo víc na záchranku, než na pohotovost, ale už jsme ji nechtěli opustit a nechat samotnou.
Roman porušil všechna pravidla silničního provozu, minimálně rychlost a jízdu na červenou. Naštěstí on sám i jeho firma jsou ve městě dost známé a když na pohotovosti sdělil, že se jedná o jeho dceru, nikoliv o bezdomovkyni, začal frmol.
Po několika hodinách vyšetření nás za ní pustili. Mezitím už jsem stihla vyběhnout do prvního obchodu a koupit jí věci na pobyt v nemocnici. Bylo jasné, že ji nepustí hned. Roman mezitím čekal na chodbě na jakoukoliv zprávu.
Dcera ležela na nadstandardním pokoji, v ruce kapačku a pokusila se o cosi jako úsměv.
Brzy usnula, tiše jsme odešli na chodbu. Naštěstí žádná vážná zranění, jen známky dlouhodobého týrání, dehydratace a podvýživa. Bude trvat týdny, než se fyzický stav upraví a měsíce, možná roky, než zpracuje trauma.
Přišla kamarádka, psycholožka a upozornila nás, že ji možná budeme potřebovat stejně jako naše dcera.
„Tím to nekončí, tím to teprve začíná,“ konstatovala.
Nemocnice oznámila podezření na týrání policii, má oznamovací povinnost. Policie si vyžádala lékařské zprávy, ale k tomu Lenka zatím nedala souhlas, vypovídat odmítla.
Za pár dní Lenku propustili domů. Samozřejmě jsme ji odvezli k nám, kam jinam. Bylo to peklo, pro nás i pro ni. Nejdřív to bylo jako mít v domě ducha, nemluvila, téměř nevycházela ze svého pokoje, jen ležela a zírala do stropu. Naštěstí alespoň jedla a pila. Jídlo jsem jí nosila do pokoje, ale to vždycky čekala, až odejdu.
Za pár týdnů nastal obrat, kdy mívala záchvaty vzteku, střídavě obviňovala sebe, nás i Tadeáše. Nechci se k tomu vracet, bylo to hrozné, zvažovali jsme i hospitalizaci.
Lenka začala docházet na terapie, brala antidepresiva a situace se pomalu začala uklidňovat. Když jsme ji po několika měsících odvezli za jejím koněm, byl to nejšťastnější den po dlouhé době. Jako by si uvědomila, kam patří.
Udělala si řidičák, aby za koníkem mohla jezdit sama, pořád ještě se bojí lidí, autobus nepřicházel v úvahu. Potom ji Roman zaměstnal na půl úvazku ve firmě, teď už má vlastní byt a…žije.
Jednou jsem si před ní povzdechla, proč jsme nezasáhli dřív.
„Nemohli jste, nechtěla bych. Styděla jsem se a chtěla jsem to zvládnout sama.“
Tadeáš z toho vyvázl, dcera nedala souhlas k vydání lékařských zpráv, ani nevypovídala a bez důkazů se vlastně nic nestalo.
Já vlastně dodnes nevím, co se u nich a mezi nimi dělo. Lenka o tom se mnou mluvit nechce. Její terapeutka to ví, ale nesmí mi to říct. Také jsem využila její nabídku terapií, ale chodila jsem k její kolegyni, prý kamarádství může zkreslovat náhled. Jako kamarádka však zafungovala bezchybně, vyslechla mě, připravila na to, co se může dít a provedla nás tím.
Nastalo ticho. Jarmila skončila své vyprávění a já mlčím. To se dá jen vyslechnout, komentář není potřeba.
