Článek
Jsme milionáři z chatrče. Běžně řešíme dilema, co vrazit do ruiny, aby nám nespadla na hlavu a co do jogurtů, abychom neumřeli hlady. Také máme vlastní zvířata a máme zodpovědnost za jejich blahobyt a zdraví.
Do toho všude, kam se člověk podívá, volání o pomoc. Jsem dobrý clověk a drásá mě, když živé bytosti trpí. Ať už to jsou nemocné děti, které potřebují zákrok, který pojišťovna neproplácí, nemocné děti obecně, děti i dospělí, bez potravinové banky ohrožení hladem. Také týraná zvířata potřebují pomoc, když se do útulků dostávají zachráněná zvířata na pokraji smrti.
Žádnou kasičku v obchodech, které znám a vím, komu pomáhají, nenechám prázdnou, ale nemohu přispívat do každé sbírky, co jich kolem je.
Samozřejmě nenechávám bez povšimnutí ani koše s potravinovou pomocí. Tentokrát jsem to nestihla, ale ve hře je možnost přispět ještě do 3. prosince. Do toho přišla poštou složenka Unicef dětem.
Přiznávám, že už začínám být frustrovaná a také mám vztek. Mám pocit nepříjemného tlaku a zahnání do kouta a to doslova. Není místečko, kde bych se mohla ukrýt před vlnou žádostí o pomoc. Dokonce ani na samoobslužné pokladně, kde na mně vyskakovala žádost o pomoc nemocným dětem v průběhu volby platby. Několik dní po sobě.
Umím říct ne a to i sama sobě, takže jsem si řekla, že sem ne. Musím počítat vlastní potřebné položky.
Nakonec jsem si řekla, že přispěji do potravinové sbírky a dost. Potraviny budou rozděleny skutečně potřebným, kterých přibývá, tím víc, čím víc se nás lidi, co zatím pomoc nepotřebují, oškubávají výrobci i prodejci potravin.
Nezachráním svět, ale svět neomaleně dotírá, abych ho zachraňovala zrovna já. Ne že bych neměla pochopení pro to, že některé organizace, pomáhající lidem v nejvyšší tísni, potřebují peníze na provoz a pro své klienty. Vím, jak moc je jejich pomoc potřebná. Bez jejich činnosti by nastal prudký nárůst chudoby a bezdomovectví.
Přemýšlím však o tom, že mnohdy tyto organizace suplují nečinnost a neschopnost státu, který na jedné straně podporuje obchodníky s chudobou, kde přispívá majitelům zchátralých budov, proměněných v ubytovny, podporuje zdravotní pojišťovny, které se ovšem následně rozhodují, že někomu, kdo potřebuje dražší léčbu, neudělí milost a odsoudí ho k smrti. Včetně dětí. To je ostuda lidskosti, zaštítěná státem.
Pak přijde na řadu sbírka. Češi jsou dobří a ještě nikdy v takovém případě nezaváhali, aby pomohli. Kolik životů bylo takto zachráněno, kolika lidem pomoženo?
Jenomže tahle mince má dvě strany. Na jedné straně dobré lidi, na druhé straně zlé skřety, kteří, ač se sami válí v penězích, rozvalují se v luxusních budovách, za drahými kancelářskými stoly, rozhodují za naše peníze, které odvádíme všichni. Ano, za některé z nás platí stát. Není potom dosti zvláštní, že jakmile ty peníze odevzdáme, nesmí do nich mluvit ani stát, ani my, občané?
Nu což, my se budeme spokojeně rochnit v penězích a ti hlupáci si můžou uspořádat sbírku. Ano, jsem pro sbírku, která zachrání lidský život, jen aby to bylo včas. Není však na čase, když se ukáže, že léčba skutecně pomohla, tyto ušetřené finance žádat zpět? Ne, nechci je vrátit, chci, aby zodpovědní byli skutečně zodpovědní a věděli, že na lidském životě se nesmí usetřit aby bylo na odměny a zlaté padáky, mahagonové psací stoly a podobné výstřelky.
Vybranou částku od pojišťovny by mohlo dostat zpět ministerstvo zdravotnictví, které ji následně vyúčtuje. Dárci by měli vědět na co byly mnohdy nemalé prostředky, které pojišťovna tak pěkně ušetřila, skutečně využity.
Většina sbírek je transparentních, víme, na co byly prostředky využity a jak konkrétně pomohly tomu, kdo neměl zákonný nárok na pomoc. Tady však existuje jakási vyjimka, že pojišťovna má možnost rozhodnout o životě a smrti a docela dobře může spoléhat na to, že potřebný umře dřív, než budou vyčerpány možné opravné prostředky. Proč se tím nelze automaticky, ze zákona, zabývat i zpětně?
Jistě, máme tu soudy, ale necháváme to na pozůstalých, zdrcených smutkem a mnohdy finančně vyčerpaných až na doraz a zatím se někdo v pozadí směje, jak jsme „hodní a blbí“.
Nejsem proti sbírkám, ráda přispěji, pokud mohu, ale vadí mi, když je za pozadím sbírky někdo, kdo by měl a mohl pomoci přímo a nedělá to, protože ti hlupáci se přece zase vzepnou k pomoci. Oni dítě zemřít nenechají. On ano, pán nad životem a smrtí, pak se bude chlubit skvělými hospodářskými výsledky a nějaká odměna ve výši statisíců ho nemine.
Nezachráníme svět, to však není důvod nepomoci. Jenomže tím, že někdo libovolně zazdí něco, co by mohl a měl dát, brzdíme pomoc těm, kterým skutecně nikdo jiný pomoci nemůže.
Budu pomáhat, pokud to půjde, ale už ne bez ptaní. Sbírek zoufale přibývá, kde je stát, kde jsou zdravotní pojišťovny? Jak hospodaří s penězi, které jim svěřujeme v podobě daní a odvodů sociálního a zdravotního pojištění?
Necítím se dobře, když už nemohu pomoci a musím říkat ne a zjevně ti, v jejichž kompetenci je pomáhat, mají klidné spaní. Protože občané to zase vyřeší a na pojišťovně zbytečně mrtvé, či nemohoucí dítě neulpí.
Možná je na čase se zamyslet, jestli za pořádanou sbírkou není někdo kompetentní pomoci, jen až příliš spoléhá na naši dobrotu a teď před Vánocemi i na otevřenější srdce a dlaň. Klidně přispívejme dál, ale už je na čase se ptát. To se navzájem nevylučuje.
