Článek
Donedávna žila sama, jen čas od času se u ní zastavil někdo ze sousedů na návštěvě, já ostatně také, té kouzelné zahrádce prostě nešlo odolat. U kávy a něčeho dobrého jsme spolu vždy strávily kouzelné chvilky.
Nikdy si s nikým netykala a já po pravdě ani nevím, jaké je její křestní jméno. M. na zvonku může znamenat cokoliv, Marie, Monika, Magdalena, kdo to ví? Tady to neví nikdo.
Postupně jsem se dozvídala její příběh. Měla dceru a syna. Syn zemřel jako dítě na leukémii. Tehdy léčba nebyla tak rozvinutá, jako dnes. Bohužel tehdy nebylo nic jako dnes, protože se vdávala a měla děti jako „stará“, po třicítce a když syn zemřel, bylo jí čtyřicet let. Lékaři jí další dítě nedoporučovali, prý by se jistě narodilo postižené.
Tehdy byl lékař opravdu něco jako „bůh v bílém plášti“. Vševědoucí a všemocný.
Manžel paní Dvořákové ztrátu syna neunesl, začal být vzteklý a hrubý na všechny a na všechno v okolí, vyčítal své ženě, že kdyby nebyla tak „stará“, neporodila by nemocné dítě a on by měl syna, na kterého by mohl být pyšný. Že má zdravou, chytrou a krásnou dceru, úplně zapomněl, kromě chvil, kdy si na ní slovně vybíjel svůj vztek.
Tehdy se těžko prokazovalo a chránilo se i před fyzickým násilím a to verbální se za násilí vlastně ani nepovažovalo. Paní Dvořáková se sice dceři snažila vynahrazovat otcovu nenávist, potajmu, v nepřítomnosti otce, ale bez jeho zlostného tyátru se nedal prožít žádný rodinný svátek.
Den dceřinných 18. narozenin se stal dnem zlomovým. Matka se rozhodla uspořádat dceři domácí oslavu. Upekla a nazdobila dort, koupila dárky. Snad doufala, že manžela konečně zlomí. Dcera byla výborná studentka, nebylo pochyb, že maturitu zvládne s lehkostí a přijímací zkoušky na vysněnou veterinu také.
Oslava dopadla špatně. Otec se opět projevil a poslední slova, která paní Dvořáková slyšela od své dcery byla:
„Dokud se nezbavíš toho skřeta, nehledej mě.“
V domě nastalo peklo, otcova „autorita“ byla porušena, a i když neměl o dceru žádný zájem, jeho ego utrpělo porážku, kterou odmítl přijmout.
Paní Dvořáková naštěstí neprozradila, kde dcera je. Po několika dnech jí přišel dopis od sestry, že dcera je u ní, na Moravě, ale nepřeje si rodiče vidět. Na konci dopisu byl výhrůžný dovětek, že pokud by se otec pokoušel svou dceru, která je už plnoletá, vidět, příbuzní přivolají policii.
Když už se paní Dvořáková odhodlávala k tomu, že manžela opustí a odstěhuje se za sestrou a dcerou na Moravu, manžela postihla mrtvice. Zůstal částečně ochrnutý a ona se neodhodlala ho opustit. Za několik let zemřel.
Z dopisů se dozvěděla, že dcera úspěšně odmaturovala, poté vystudovala vysněnou veterinu. Pouto mezi ní a dcerou se však přetrhlo. Jen od sestry se dozvěděla, že dcera se vdala a často cestuje s manželem do Ameriky.
Pak sestra zemřela a paní Dvořáková se s pláčem a také se strachem z cestování chystala na pohřeb. Neměla nikoho, kdo by jí doprovázel a sama cestovala nejvýš místním autobusem do nejbližšího města. Děsila se přestupů v Praze a děsila se i toho, jak si vůbec koupí jízdenky.
Můj manžel měl zrovna volno v práci a nabídl se, že ji odveze. Ne že by byl takový altruista, ale měl v tom vinařském kraji příbuzné a pořád se nemohl odhodlat, aby vyrazil na návštěvu. Znáte to, pořád není čas, pořád je něco důležitého na práci. Takhle má alespoň vážný důvod, proč vyrazit a možná se mu také zastesklo po tetičkách a strýčcích, bratrancích a sestřenicích.
Domluveno, manžel vysadí paní Dvořákovou u příbuzných v sestřině domě a přespí u tetičky, kde, sotva se ohlásil, vypuklo všeobecné nadšení a začal se připravovat večírek. To manžel ani nečekal, jsme tady na tom severu asi moc studený čumáci.
Při vší smůle jsem nemohla jet, slíbila jsem, že se paní Dvořákové postarám o psa, kocoura a o její pýchu, kouzelné slepičky hedvábničky. Manžel slíbil, že mi něco dobrého přiveze.
Druhý den manžel volal, že se ještě zdrží, že musí stihnout několik návštěv po starých kamarádech. Paní Dvoráková s tím souhlasí, vlastně je ráda, příbuzní o ni pečují a ještě ji nechtějí pustit. Byla jsem ráda, obstarat těch pár zvířátek není žádný problém a ať si to ti dva užijí.
Další den se manžel vrátil, už musel do práce, ale sám. Vyděsila jsem se, že se té paní něco stalo.
Všechno bylo v pořádku, ujistil mě manžel. Paní sousedka se konečně po dlouhých letech setkala se svou dcerou a asi si mají co vyprávět a vyjasňovat.
Měly, samozřejmě, teprve po týdnu dorazila paní Dvořáková domů s dcerou, která ji přivezla. Pes i kocour už byli poněkud mrzutí z mé péče, asi se jim stýskalo, takže nastalo obrovské vítání. Dcera se rozhodla zůstat alespoň do zítřka, takže jsem se tiše vytratila ze zahrádky, kde jsem zrovna dávala slípkám jejich nutnou porci pampelišek.
Paní Dvořáková byla kromě jiného zdatná bylinkářka a pampeliškové listy byly povinnou součástí slepičího jídelníčku.
Slíbila jsem zítřejší kávičku i s manželem, který to všechno „zavinil“.
„Vždyť já bych sama nejela, bála bych se a asi bych s tou taškou zůstala sedět tady na lavičce“, přiznala se paní.
Dcera paní Dvořákové je asi v našem věku, takže jsme si hned porozuměly, samozřejmě jako veterinářka má vztah ke zvířatům, takže se ještě rozhodla zdržet a obhlédnout naše koně.
Je rozvedená, děti už jsou dospělé, žijí v Praze a vypadá to, že se odtamtud už nehnou, ale k babičce je doveze i kdyby je měla přivázat v autě. To už se smála.
„Teta byla jako moje máma, to ano a moc to bolí, chybí mi, ale máma je máma. Nechtěla mi ublížit. Jestli někdy odpustím tátovi, to nevím“.
Děti k nově získané babičce dorazily samy a po dobrém. Vnučka a vnuk, chlapec, nebo už spíše mladý muž, s podobou svého strýce, který zemřel v dětství, úspěšný ajťák. Vnučka ještě studuje, bude z ní psycholožka.
Dcera Martina se rozhodla vrátit do rodného kraje, domek po tetičce, u které po rozvodu bydlela, zdědily její děti a nechtěla být na překážku v jejich rozhodování, co s domem bude.
„Vrátím se k mamince, bude ze mně mamánek“.
Na zdejší veterinární klinice po ní chňapli hned, veterinářů je obecně málo. Její bývalý manžel je známý westernový trenér koní, prý se jí stýská po strakatých koních, takže jakmile se usadí, nějakého painta si pořídí.
