Článek
Manželovu matku Marii měla Helena ráda a ačkoliv to bylo těžké, každý den za ní docházela do bytu, aby jí pomohla s nákupy, úklidem a vařením, poté i s hygienou.
S manželem nebyla rozumná řeč o tom, že by mohli objednat pečovatelku, protože to byla placená služba a on ji odmítal financovat. Helena by ze svého platu jen těžko zaplatila tuto službu. Z manžela ztěží vydolovala polovinu hypotéky a nákladů na energie.
Když už situace s Marií ve vlastním bytě byla neúnosná, manžel rozhodl, že se jeho matka přestěhuje k nim a její byt pronajmou. Helena zůstala doma, jen s malým příspěvkem na péči, který jí Marie dávala. Zároveň si Marie velice pečlivě ukládala téměř celý důchod na spořící účet. Marie, ačkoliv fyzicky téměř nemohoucí, stále bystře přemýšlela. Velmi dobře si všímala, jak se její syn chová k manželce i k ní samotné. Byl odtažitý, nepříjemný, Heleně okázale předával pouze menší částky na domácnost.
Děti, dcera i syn, které se v domácnosti cítily stísněné péčí o starou ženu, využily první příležitosti, aby opustily domov. Dcera se odstěhovala k příteli, syn si s kamarády pronajal byt.
Poté Marie zemřela. První věc, kterou manžel Heleny udělal, bylo to, že jí, stále roztřesené smutkem, oznámil, že se chce rozvést, protože někoho poznal. Také ji vyzval, aby odešla ze společného bytu, protože si chce přivést milenku domů. Velkoryse jí nabídl, že jí půjčí peníze na kauci a na první nájem. V té euforii ho nenapadlo, že byt i úspory jsou společné.
Helena se ani nebránila. Zachraňovat nebylo co.
Pronajala si tedy byt a po dlouhé době začala hledat novou práci. V jejím věku? S takto dlouhou, ničím nevyplněnou pauzou? Pro zaměstnavatele nezajímavá. Byla nucena si vyřídit pomoc v podobě sociálních dávek.
Po několika měsících přišlo předvolání k notáři.
„To je divné, jediným dědicem je přece manžel a je jedno, že ještě nejsme rozvedení,“ svěřila se dceři, se kterou byla nyní často v kontaktu, dokonce se velmi sblížily.
„Víš mami, musím ti něco říct a babi mě zapřísahala, ať o tom mlčím. Zastavím se u tebe.“
Anička konečně prozradila své matce tajemství. Babi Marie ji umluvila, když převzala péči, aby si Helena mohla dojít k lékaři a Anička ji vyvezla autem do města. K notáři.
Babi zřejmě sepsala závěť
„To se tátovi líbit nebude a tím míň té jeho nádheře,“ pokračovala Anička.
„Víš co? Zavolám bráškovi a doprovodíme tě, ta jeho krasavice nejkrásnější nepatři zrovna k taktním lidem, je jisté, že si to nenechá ujít a ztropí ti tam scénu. Mně už se předvedla, když za mě táta chtěl zaplatit oběd v restauraci.“
Babi Marie skutečně odkázala Heleně svůj byt a nemalou finanční částku, pro svého syna zanechala povinný podíl pro zákonného dědice a k závěti přiložila potvrzení svého ošetřujícího lékaře, že je duševně zcela zdráva a také podepsané výpovědi několika svědků o tom, že je zcela při smyslech a závěť podepisuje při plném vědomí a ze své vlastní vůle.
Nějak se při všem tom ošetřování a fyzické bezmocnosti zapomnělo, že babi je nejen babi, ale také právnička, bývalá advokátka. Zřejmě se po telefonu radila s kolegy, závěť byla prakticky neprůstřelná.
Anička měla pravdu, slečna Beátka spustila na chodbě notářství křik a ve vzteku po Heleně hodila svou kabelku. Děti ji však obklopily jako osobní strážci a doprovodily ven z budovy.
„Kdy se budeš stěhovat, máti,“ řehtal se syn. Zřejmě i na něj udělala Beata „dobrý dojem“.
„Brzy, synu, už brzy.“
Helena v pronajatém bytě zůstala ještě několik měsíců, dokud nájemníkům v Mariině bytě neskončila smlouva, nechtěla někoho „vyhazovat na ulici“, přece tím nezačne nový život. Při rozvodovém vyrovnání získala nárok na podíl z bytu, ze kterého jí vyhnal manžel jako nepotřebnou služku.
Pomalu si budovala nový život, našla si práci, byť ne v původní profesi účetnictví. Starala se o seniory s Alzheimerovou nemocí a kupodivu jí tato práce připadala smysluplná a naplňující.
Přizpůsobila si získaný byt podle svého vkusu a svému pocitu pohodlí, obývací pokoj s balkonem působil jako zimní zahrada, konečně mohla dát volný průchod své lásce k pokojovkám, koupila si pohodlnou pohovku se spoustou měkkých dek a polštářů, které nikdo nerozhazoval a také velkou televizi, kdy se už s nikým nemusela přetahovat o ovladač a v klidu si vychutnat každý zajímavý film.
Dokonce „někoho potkala“, příjemného muže, který chodíval navštěvovat svou matku a který ji pozval na kávu. Potom do kina a na večeři. Potom k sobě. To už jí v hlavě zablikala červená kontrolka.
„Tady je pokoj pro maminku,“ řekl, když jí ukazoval svůj byt.
Pokoj byl zařízený, uklizený a připravený, jako by se maminka měla každou chvíli vrátit.
Helena sebou škubla, ale řekla si, že už asi blázní, vždyť Milanova matka se neobejde bez nepřetržité péče. Zároveň si však dobře vybavovala Milanovy první stesky a pocity viny, když se setkali v domově, nad tím, že musel svou matku takto „odložit“.
Rozhodla se věcem dát volný průchod, byla zamilovaná a možná je jen příliš ostražitá po trpkých zkušenostech.
„Dobrá práce, mami,“ syn znovu pochválil matčin byt.
Bylo vidět, že nepřišel jen na obvyklou kávu a obložené chlebíčky, ale má něco na srdci. Koutky úst mu cukaly a nemohl se dočkat, až Heleně vyklopí to „tajemství“.
„Máti, tak z Beátky se nám vyklubala Bára, těhotná přestala být v momentě, kdy ti papínek chtěl vyplatit tvůj podíl na bytě a nemohl jí koupit auto. Bydlí teď s tátovým šefém. S tím Horákem, však víš.“
Helena samozřejmě věděla.
„Bůh ho opatruj. Toho Horáka myslím.“
Necítila žádné zadostiučinění. Po pravdě necítila už vůbec nic.
„Táta vypadá jako starej, vypelichanej kocour a je nešťastnej,“ uzavřel syn epizodu.
„Hm,“ dala Helena najevo, že slyšela a že s tím nic nehodlá dělat.
Dál žila svůj spokojený život, potkávala se s Milanem a na co nikdy nezapomněla, zajít na hřbitov, upravit rodinnou hrobku a tiše poděkovat Marii za hezký život, který jí umožnila.
Byl ošklivý podzimní večer, venku mrholilo a studená mlha pronikala vším. Helena měla volný den, už se rozhodla, že ho stráví v pohodlí pohovky u televize. Později odpoledne, právě ve chvíli, kdy si uvědomila, že musí na přípravu čaje rozsvítit, se rozezněl zvonek.
„Kdo je tam?“ zeptala se, když zvedla sluchátko domovního telefonu.
„To jsem já,“ ozvalo se.
Helena samozřejmě poznala hlas svého manžela, ale nebyla schopná hned zareagovat. Položila sluchátko a zhluboka dýchala. Potom stiskla tlačítko k otevření vchodových dveří. Není přece malá holka, nebude se bát.
„Hezky ses tu zařídila,“ konstatoval bývalý manžel.
Potom pokračoval: „Udělal jsem hroznou chybu a přišel jsem se omluvit.“
„Omluva se přijímá, je to všechno?“ odpověděla Helena.
Poté ze sebe ten cizí pán začal soukat, že se cítí sám a opuštěný a možná by se s Helenou mohli k sobě vrátit. Mohl by se nastěhovat k Heleně, jeho byt, z něhož musí splácet Helenin podíl, by se mohl prodat a peníze uložit na hezký důchod.
„To víš, nemládneme.“
Helena jen zalapala po dechu nad tou drzostí. Kdyby alespoň přinesl kytku a pozval ji na kafe!
„Ty nemládneš, miláčku, já jsem konečně omládla, žiju a ty bys už měl jít. Najdeš si jinou Beátku. Nebo Barboru?“
„Nicméně, něco jsme spolu prožili, dám ti jednu radu. Najmi si placenou hospodyni, bez závazků, víš?“ dodala ještě Helena, když za ním zavírala dveře.
Podobné vztahové, životní a partnerské zvraty se bohužel obvykle koncentrují a tichý, respektující Milan, který se doposud spokojil se schůzkami, výlety a občasným přespáním u něj, nebo u Heleny, začal nepříjemně tlačit, aby se Helena nastěhovala k němu.
Věděla, že stav jeho matky se postupně zhoršuje, pochopitelně jako její ošetřovatelka jí byla často nablízku.
Nakonec se rozhodla, že nejlepší bude udělat si jasno.
„Co bude s maminkou?“
„Přece se vrátí domů, ty už se o ní budeš umět postarat. Ostatně, nebude to dlouho trvat a pak budeme volní, spolu,“
Tak to určitě, hledal ošetřovatelku, ne partnerku a kdo ví, co by bylo, až by stará, nemocná paní umřela. Helena si uvědomila, že tohle zná. Už jednou ji vykopli ze života hůř, než starého psa.
„Ne, nenastěhuji se k tobě!“
Další Milanova slova ji utvrdila v tom, že její rozhodnutí bylo správné.
„Takže konec?“
„Konec!“
Žádný pokus o kompromis, žádné vyjednávání, nic. Žádný pokus ji udržet ve svém životě. Skutečně hledal ošetřovatelku pro svou matku a když to nevyšlo, poohlédne se jinde.
Helena byla opět sama. Tentokrát to však bylo jiné. Necítila se vystrašená, neměla strach z budoucnosti, které se díky Mariině velkorysosti nemusela bát.
Vlastně není sama, uvědomila si, když se dcera ohlásila na návštěvu. Navíc je svobodná bytost, která se rozhoduje sama za sebe. Kromě toho je účetní, jak jí připomněla dcera a může se „udělat pro sebe“. Není a nebude pečovatelka a už vůbec ne zadarmo.
Nelitovala času, stráveného péčí o staré, nemocné lidi, ale je na čase jít dál. Podala v práci výpověď a přihlásila se na kursy účetnictví, aby si aktualizovala znalosti, uvědomovala si, jak dlouho byla mimo obor.
Je na čase žít po svém, navzdory nepovedeným partnerům i neochotným zaměstnavatelům.
