Článek
Nevím, jestli mi dnes zasolil ten černý kocour, co mi přeběhl přes cestu, nebo osud, nebo sbírka podivných náhod, ale příště zastavím a počkám, až mě někdo předjede a zruší kouzlo.
Bylo to velikánské a černé, takže to byl jistojistě kocour. Přebíhal přes cestu před autem. Slušně jsem mu přibrzdila, aby bezpečně přeběhl. Nevím, co proti mně měl, ale dal mi to sežrat. Přitom já bych mu poslední sardinku dala, kdyby ji chtěl, ale nechtěl, nezastavil se pro ni. Zřejmě dal přednost myškám na poli přes silnici.
Vylil mi kafe. Když jsem mu přibrzdila. Pravda, mohlo mě to napadnout, ale nesnáším ta víčka na cestovní kafe. Vyšplíchlo to slušně, mám mokré koleno a také ten ohavný plast okolo držáku na pití. Měla jsem to vypočítané, než dojedu do města, kde brzdím pořád, mělo být kafe vypité a srnky měly už dávno někde chrupkat po noční pastvě.
Protože kafe potřebuji celé, ne jen půlku, abych mohla fungovat, rozhodla jsem se zastavit na náměstí u cukrárny a koupit si kafe tam. Náměstí je krásné, obklopené starými domy, nehyzdí ho žádná násilně vecpaná moderna, dlážděné je kočičími hlavami. Zase kočka. Když jsem vystupovala z auta, zlovolné kocouřisko mi jednu kluzkou kostku podstrčilo pod nohu. Uklouzla jsem a řádně křápla kolenem o další kočičí hlavu. Pravým kolenem, aby bylo jasno. Tím politým.
Bolelo to jako čert, samozřejmě, ale chodit se na tom dalo, tak to bude nejspíš jen naražené. Dopajdala jsem pro kafe a zpátky do auta. V další vsi cestou ještě naberu kamarádku, do stáje jedeme spolu. Kamarádka mi pomáhá jezdit trochu divočejší mládežnici, nezvedenou dceru mé milované, nesmírně hodné, citlivé kobylky.
Kamarádka Jitka je občas děs, poděs. Chci kouřit a byť mám elektroniku, raději víc otvírám okénko, aby neremcala. Jitka okamžitě, sotva se rozjedu, hrabe v peněžence a vzápětí mi cpe peníze za cosi, co jsem jí koupila minule. Hrst bankovek a mincí.
„Teď ne, zavrčím“, ale je pozdě, jak se snažím zachytit bankovky, zelená stovka se vznese a otevřeným oknem vyletí ven. Na zelenou louku. Já tu ženskou zabiju, pomyslím si.
„Musíme se vrátit, musíme se vrátit.“
To určitě. Jitka loví novou stovku. Tak to ne, nechci, aby mi dávala víc. S povzdechem na prvním vhodném místě otáčím auto. Samozřejmě netuším, na kterém místě přesně stovka uletěla, louka je opravdu louka, žádný palouček. Ještě štěstí, že se tu nic nepase, elektrický ohradník není nic, co by se mi chtělo překonávat kvůli stovce. Provoz je minimální, hodím tam výstražná světla a jdeme hledat.
Vyplašíme asi tři zajíce, jednu srnku a odhalíme číhající kočku. Alespoň, že není černá, tahle je krásná, tříbarevná. Kouká trochu otráveně, zřejmě jí plašíme myšičky. Stovka samozřejmě nikde, ale Jitka najde ropuchu, takovou fakt pěknou, velkou a odpudivou. Zapiští a prchá do auta. Stovka je sice stovka, ale vzdávám se jí, protože už chci být ve stáji a šance, že bych ji našla, je mizivá.
Sedláme a jdeme na jízdárnu. Mladá, ztřeštěná Gaja se dnes chová vzorně. Elegantně jde, při přechodech z klusu do cvalu ani nehází kozlíky a vypadá velkolepě, jako úžasný sportovní kůň. Kochám se tak, že se nesoustředím na svou hodnou a skvělou Grace. Úlek a brutální odskok od hrazení jízdárny nečekám, vyletím ze sedla a přistávám na zadku. Spolehlivá kobyla se lekla holčičky s růžovým batůžkem. Holčiček je tu vždy kupa a skoro každá má něco růžového a batůžek, takže nic, čeho by se měla stará, zkušená sporťačka lekat.
Jasně, že za to může černá kočka přes cestu. Mezi koňáky se traduje, že pokud spadneš, musíš hned zpátky do sedla. Tedy pokud jsi živej a celej. Dlabu na to, bolí mě koleno a teď ještě navíc zadek. Jestli si někdo myslí, že anglické sedlo je pohodlné křesílko, tak vážně není.
Strčím Grace zpátky do výběhu. Jitka si dnes užívá krásnou jízdu, krouží po jízdárně elegantním klusem i cvalem, dokonce si skočí. Jdu si uvařit další kafe. Že se poliju, už mě nepřekvapí, tentokrát se mi podaří vyšplíchnout si kafe na světlou bundu.
Štípne mě vosa. To taky pěkně bolí. Naštěstí nemám alergii, asi přežiju, ale i ten malý požitek z krásného počasí a kafíčka venku je pryč. Když jdeme odvést do výběhu Gaju, zaútočí pro změnu hovado. Tedy ovád. Sice jsem ho ztrestala, ale bolí to děsivě, víc než bodnutí od vosy a navíc mám na rajtkách krvavý flek.
Chtělo by to něco, čím se utěšit. Jídlo raději asi ne, kdo ví, kde by skončila například šlehačka z mého oblíbeného dortíku Pavlova. To by mě asi chtěli sežrat i mravenci. Vietnamci jsou úžasní v tom, že si všimli potrhlých ženských tvořilek a zásobili své obchody se skvělou otvírací dobou vším možným i nemožným k tvoření. Zastavím se tam, něco, ještě nevím co, koupím a uklidním se nějakou bezpečnou ruční prací.
Jitka chce mermomocí jít se mnou, prý potřebuje pelíšek pro psa. Co bych pro ni neudělala, ale je mi jasné, že potřebuje pelech spíš pro slona. Merýska si lidi běžně pletou s poníkem.
Objevím cosi v klubíčku, co asi není na pletení, ale určitě s tím půjde olemovat ten nudný svetr. Snažím se vybavit si odstín svetru, myslím, že je to nějaká střední hnědá. Pravda je, že jsem ten svetr asi rok neviděla. Vybírám správný odstín, když se z druhé strany obchodu přiřítí obří psí pelech. Je krásně smaragdově zelený s červenými cákanci. Ten pes asi utrpí šok.
Šok pes neutrpěl, ale já ano. Špatná barva krásné kudrnaté lemovky mě naštve. Svetr je totiž do hnědozelena a ta béžová se k tomu tedy vážně nehodí. Vzteky hodím klubko do kouta. Psí komando se ke klubku okamžitě vyřítí, aby si s ním pohráli. Ještě to tak, aby to sežrali. Urcitě mám náladu shánět noční veterinární pohotovost. Seberu klubko a přemýšlím, k čemu by bylo dobré.
Nic už mě dneska neutěší. Leda dobrý film. Že by? Hledám, hledám a kde nic, tu nic. Hlavně že máme milion kanálů v televizi a milion filmů na streamech. Že by? Doba ledová. To je ono, animák. Miluju to. Hlavně žádné psycho, horor nebo doják.
O pauze zvládnu nakrmit a vyvenčit psiska. Naše psí komando je trio vyvrhelů a krmení připomíná krmení tasmánských čertů. Reklamní pauza přijde vhod. Trio komando se rozběhne po zahradě a za žádnou cenu je nemůžu dostat domů. Zběsile lítají sem a tam, zřejmě stopují ježky. Tatínek Jasper i maminka Týna přešlapují u vchodu, raději by už chrupkali na gauči u televize.
Nezbývá, než se obrnit nekonečnou trpělivostí, protože zahnat mizery domů se mi nedaří. Navíc je nevidím, v mezičase se setmělo a jen slyším, jak probíhají keři a šustí v trávě. Že by se mi je podařilo chytit, tak to leda do sítě, nebo s uspávací puškou. Tu nemám, nebojte se.
Konečně, čerti mají dost zábavy a postupně se trousí ke vchodu, můžeme jít domů. Plácnu sebou do křesla. Doba ledová skončila. Cosi černého, s obřími drápy, červenýma očima a dlouhým ocasem se na mně vrhá z obrazovky. Samozřejmě se příšerně leknu. Nápadně to připomíná…kočku…obrovskou, černou a vzteklou. Naštvaně vypínám televizi.
Vlezu do vany, pěkně horké a plné pěny. To je nápad! Hm, zapomněla jsem zapnout bojler. Voda je sotva vlažná. To je na hodně bídnou rychlou sprchu za účelem nejzákladnější hygieny. Brrr, zima, hnus. Otužovat se vážně nepotřebuji. Prý je to velmi zdravé. No jak pro koho. Mně by to pravděpodobně mohlo zabít. Nehodlám pokoušet osud, ani riskovat chorobu v důsledku nedobrovolného otužování a zalézám do postele.
Tak a teď toho mám vážně dost. Otevřu tablet a první, co se mi zjeví, je fotka černého kocoura s oranžovýma očima. Je to britský kocour, toho si s kočkou vážně nespletete.
Tak jezděte prosím opatrně a dávejte pozor na černé kočky přes silnici. Jsou škodolibé a vyčarují vám olepené auto sladkým kafem, bolavé koleno, bolavý zadek, kousanec od vosy a od ováda, připraví vás o peníze, o film, vyděsí vás, vykoupou vás ve studené vodě a ještě se vám vysmějí z vašeho tabletu.
