Článek
Čeho jsem si všimla, že tam bylo mnoho seniorů, doprovázených svými rodinnými příslušníky. Na těchto odděleních to není veselá, nebo alespoň optimistická situace, ale byli tam se svým blízkým, nemuseli té nepříznivé situaci čelit sami. Nebyli opuštění.
Potěšila mě realita oproti nesnášenlivosti, až někdy agresivitě v anonymních článcích. Podepsal by se pod ně někdo, kdyby na to přišlo?
Na těchto odděleních se ve většině případů jedná pro tyto velmi staré lidi o konečnou fázi života. Je to smutné, ale zároveň se jedná o přirozený proces. Tak, jako bylo donedávna přirozené se o své blízké postarat až do konce. Zdá se, že pro někoho je to přirozené i dnes.
Není důvod nevyužít různých typů podpůrných sociálních služeb. Není to ani ostuda. Ani ve vlastním bytě, ani v domově pro seniory nemusí být člověk osamělý a opuštěný. Volby řešení situace, třeba kvůli bezpečnosti při zhoršeném zdravotním stavu mohou být různé.
Co se ovšem může lišit, je, jak k tomu blízcí přistupují. Jestli odloží svého seniora do útulku, nebo jen do jiného prostředí, kde má zajištěné bezpečí a péči a kde je ještě pořád dost věcí, které pro něho mohou udělat.
Nejsou to jen návštěvy o víkendu, ale mohou dědečka nebo babičku vzít na výlet, přivézt něco dobrého na zub nebo k pití. Mohou je namísto pracovníků domova doprovázet k lékařům a nenechávat je v těžké situaci samotné.
Já vím, někdy je to s těmi našimi seniory těžké. Občas nám tečou nervy. Na druhou stranu, oni nás oddaně provedli proplakanými nocemi i pubertou a jako matka můžu říct, že to taky nebyla procházka růžovou zahradou.
Je mi těžko, táta je moje poslední pojítko s dětstvím. Až mi odejde, budu sama. Budu už opravdu dospělá, protože už nebude nikdo, kdo by mi radil a poučoval a koupil mi čokoládu jen tak, protože ráda mlsám.
Tím spíš se budu snažit být mu blízko a užít si poslední společný čas, kdy ještě můžeme.
Děkuji těm dnešním doprovázejícím, které jsem potkala, za to, že jsme se mohli na sebe chápavě usmát, vlídně prohodit pár slov při čekání na výtah a že jsem si mohla uvědomit, že v tom nejsem sama.
Ne, opravdu to s naší společností není tak zlé, pořád tu jsou lidé, kteří si cení toho, co pro ně ti starší udělali a mají snahu jim to vrátit. Ta vzájemná láska se nikde neztratí.
