Článek
Mám ráda „sluníčka“, ale s tou výhradou, že mi svůj těžce naučený pozitivní přístup nebudou vnucovat. Skutečná sluníčka to totiž nedělají, protože to nemají zapotřebí, jejich nastavení jim jen tak nerozhodíte. Dokonce se jim bezděčně čas od času podaří rozehnat vaše chmury.
Za mě je optimismus jen nedostatek informací. Nic moc optimistického před sebou nevidím. Ono to nějak dopadne. Jistěže dopadne, většinou špatně. Tedy když to člověk nechá jen tak ležet a běžet. Takže řeším, stresuji se a vedu boj, dokud není hotovo. Nehodlám okolo toho ještě plýtvat silami na nucené vyburcovávání optimismu. Ne že bych to svého času nezkoušela, ale mně to nefunguje, opravdu mě to vyčerpávalo.
Pozitivní myšlení je taková hezká myšlenka, ale kde ho vzít a nekrást? Jak se to dělá? Zkuste si v těžké chvíli přenastavit mozek, aby byl tak laskav a ráčil se přepnout na hezké věci. Já nevím, jak ten váš, ale ten můj mi vzkáže „tůdle“ a jede si dál svou temnotu.
Štěstí je prý stav mysli a můžete se ho naučit. Moje mysl to tedy nějak ne a ne pobrat. Spokojeně se rochní v melancholii většinu času. Nemám pocit, že bych byla o něco ošizena, znám ten pocit absolutního štěstí. Většinou se objeví, když člověk jen tak někde je, s tím, co má rád, na krásném místě.
Prý má člověk meditovat a cvičit jógu. Mám vážné obavy, že moje mysl na to není úplně nastavena a nikdy se mi to nepodařilo. Jóga je fajn, ale nemám pocit, že když si strčím nohu za krk, nějak to posune mou mysl. Pohyb je dobrý, o tom se nepřu, ale zřejmě nejsem nastavená na nějaké vyšší sféry bytí.
Ne, nejsem protivná, ani si nestěžuji, kudy chodím, neotravuji okolí neustálými stížnostmi. Jenom se nechci usmívat, natož smát, když se mi nechce, chci si užít své melancholické chvilky se smutnou hudbou, nebo filmy, či procházení se za podzimní mlhy spadaným listím a pozorovat havrany.
Ne, vážně mě v tu chvíli nepotěší, ani nerozesměje komedie, ani vtip, ani „jít mezi lidi“. Právě naopak, musím zalézt do samoty a probádat temná zákoutí své mysli.
Ne, není to deprese, jen si odžiju svou melancholii a zase můžu normálně fungovat. Tak mi prosím neříkejte, jaká mám být a co mám dělat, abych byla jako vy.
