Článek
Zato velké firmy a instituce se předhánějí v tom, jak zabavit, či pobavit své zaměstnance. Na tom by nebylo nic špatného, pokud by se tyto mimopracovní zábavné akce nestaly takřka povinností pod záminkou budování kolektivního ducha.
Povinně se tedy vláčíme na plesy, nebo Teambuildingy, kde nás týrají rádoby sportem, střelbou ze všeho možného i nemožného a neúčast se, pokud přímo netrestá, setkává s nevolí, osočováním z poškozování týmu a nekolektivního ducha.
Nevím, koho napadlo jako prvního, že vleze svým zaměstnancům do osobního života, bude narušovat jejich rodinný život a pod mírným, nebo větším nátlakem nutit své zaměstnance povinně se radovat, družit a také znemožňovat se neohrabaností v případě rádoby sportovně zaměřených aktivit, případně je nutí utrácet nemalé finanční prostředky za zbytečné plesové šatičky a botičky, nebo v případě pánů obleky.
Je prakticky nemožné pobavit všechny jednou aktivitou a mezi námi, až moc mi to připomíná socialistické zábavy ROH, neboli Revolučního odborového hnutí, kde se za vynucenou zábavou skrývala ideologická „nalejvárna“.
Předstírání nadšení zatvrzelého nesportovce nad tím, že má popoběhnout a hrát sportovní hry, nebo zavilého netanečníka, který se zoufale snaží neušlapat tanečního partnera, či partnerku k smrti, je možná umornější, než aktivita samotná.
Nemám nic proti zábavě, jen nemám ráda falešné hry na kolektivního ducha a uměle vnucovanou soudržnost. Důvod se nezúčastnit tedy musí být dostatečně pádný, aby umlčel podezření z neochoty se kolektivizovat, ale kolik babiček vám může umřít zrovna v ten významný den, kdy se kolektiv chystá bavit, družit, stmelovat v nějakém projektu, který není tak úplně váš (nebo můj) šálek čaje?
Že nás všechny nenaženou do divadla na Labutí jezero a poté na příjemnou a dobrou večeři, což by mě jistě potěšilo a v tom případě bych určitě nenechala zemřít svou pátou babičku, je celkem jisté a v tom případě mám přísnou životosprávu. Žádný alkohol a v deset večer nejpozději v posteli.
Do ZOO možná pojedu, tam je slušná šance, že se dav semknutých zaměstnanců dostatečně rozprostře v prostoru, někdo půjde na lachtany, někdo na opice, někdo na kafe a párek v rohlíku a já se do postele dostanu včas. V zoologické zahradě se také moc neběhá a střílet se tam už vůbec nesmí.
Na ples určitě nepůjdu, natož na maškarní. V mém poněkud pokročilém věku už nemohu jít za princeznu Zlatovlásku, ani za žádnou jinou princeznu, tak co bych tam dělala? Navíc, mám přece přísnou životosprávu a ve dvě hodiny v noci hledat Taxi? Nemyslitelné.
Prosím, nechte mi vůli považovat za zábavu to, co je zábavné pro mně, děkuji. Mám ráda svůj pracovní kolektiv, ale v pracovní době s ním trávím víc času, než s vlastní rodinou. Proč to nestačí?
Chci romantickou procházku a večeři s manželem, ne předstírat kvůli paní vedoucí, že neumím běhat. Co kdybych ji předběhla? Nemyslitelné.
To navíc některé firmy nabízejí jako benefit. Napadlo vůbec někoho z oněch kreativních personalistů, že benefit je něco, o co stojí když už ne všichni zaměstnanci, tak alespoň většina?
Zjevně ne. Budu loajální, budu do práce chodit včas, dodržovat pracovní dobu, respektovat (nebo to alespoň předstírat) vedení, ale nuceně se zabavovat ať si jde vedení samo, jistě si mají co říci na téma nevděčných zaměstnanců.
Je benefit a benefit, mělo by to být něco zajímavého, klidně příspěvek na kulturu, ale drazí zaměstnavatelé, nesnažte se provozovat kulturu sami. Dopadá to strašidelně a mnohé vaše zaměstnance to dokonce děsí.
Doba se také vyvíjí a co bylo zajímavé a moderní před několika, nebo dokonce mnoha lety, kde mnohdy firemní kultura ustrnula, je dnes směšné, ba i trapné a nikoho to netěší. Bylo by vhodné se konečně posunout dopředu i v tomto ohledu.
