Článek
Trochu úzký rozhled obyvatele panelákového bytu 3 + 1. Existují i jiné typy nemovitostí. Dokonce i vícegenerační. Kde se chodí na společnou večeři, například.
Začíná mě to už skoro osobně obtěžovat. Máme totiž obrovský venkovský dům a já naopak doufám, že některé z dětí se rozhodne se tu usadit. Proč by potomci měli nechávat vydělávat cizí lidi v podnájmu? Proč by měli utrácet a ničit si život krvavými cenami hypoték? Mnohdy, přestože pracují, mají vzdělání, neutrácejí za nekonečné noční zábavy a nové značkové hadříky, na hypotéky stejně nedosáhnou.
Po pravdě mi tyto články zavání lobby majitelů bytů a bank. Já vím, je to úžasně populární téma a zajistí slušnou čtenost. Stejně tak je ale i otravné a svědčí o nevalném rozhledu.
Mononukleární rodina je jeden z výdobytků novodobé společnosti, která ovšem v poslední době radikálně chudne a vlastní, nebo alespoň kvalitní nájemní bydlení bez stresu z každoročního stěhování, začíná být nedostupné.
Tak proč se nevrátit k mamince a tatínkovi? Ne, mama hotel se nepředpokládá. Předpokládá se finanční podíl za energie a pomoc rodičům a neznamená to, že si budeme viset za krkem, nebo že někdo bude po někom uklízet.
Ne, nehodlám si tu pěstovat nesamostatné, líné dospělé dítko, ale naopak, dospělého, samostatného jedince, který se o sebe postará ve všech směrech. Pomoci si můžeme navzájem.
Znám takovych rodin v okolí několik. Buď bydlí v jednom velkém domě, nebo mladí postavili vlastní dům na zahradě. Nevěřte hrůzyplným zakázkám o tom, že si jdou po krku. Naopak si to chválí, vždy je pomoc po ruce, pro všechny
Kolik je asi skutečných mamánků, oproti potomkům, kteří sice s rodiči žijí a zároveň se podílejí na chodu domácnosti, jak finančně, tak pomocí.
Obávám se, že navzdory rádcům dobrodějům, společnost musí dospět k tomu, že širší rodina se opět semkne a bude čelit „ekonomickému nepohodlí“, které nám neurvalí politici a jejich chlebodárci chystají.
Co už je přirozenější, než aby tomu společně čelili rodiče se svými potomky? Tlačit mladé lidi pomocí veřejného mínění do toho, aby se osamostatnili za cenu chudoby je nemorální. Nakonec, pokud se rodiče na něco, jako je vlastní bydlení, zmohli, tak jaký je důvod čekat, až umřou? Doufat, že je nějaký chytrák o dům připraví a dědicům zbudou očí pro pláč? Širší rodina se totiž tak snadno okrást nenechá.
Tak o „mamánkovství“ už jednou zkusme zauvažovat z širšího úhlu pohledu.
Stejně tak, o nuceným uskromňování mladých lidí. Většina rodičů se totiž dře pro svoje děti a nechce se jim přihlížet, jak jsou nejenom okrádány, ale ještě dehonestovány za to, že se spojily se svými rodiči a použily zdravý selský rozum.
Příběhy skutečných mamanků jsou totiž tak ojedinělé, že statisticky budou asi tak významné, jako chov křepelek v obýváku.
