Článek
Chtěla jsem pěstovat jen ty pokojovky, pěstovat psy jsem neměla v úmyslu. Nedopatřením se nám podařilo vypěstovat něco, čemu říkáme triple teriér. Darovat jsme to nemohli, normální člověk by s tím nejspíš nepřežil. Tak to máme doma.
Je večer, lebedím si v posteli a čtu si knížku. Psiska leží malebně uložená okolo mě a sladce spí. Příjemně se mi klíží víčka, dočtu si kapitolu, a zhasnu lampičku. Už se těším na krásný spánek.
Sotva se začnu příjemně propadat do říše snů, slyším mouchu. Co mouchu, to je snad vrtulník, jaký dělá kravál. Však ona se ve tmě usadí a přestane bzučet, uklidňuji se. Bohužel to moucha nestihne včas a probudí lovce Simbu. Skáče sem a tam po posteli (a po mně), vyskakuje do výšky. Simba ji nevidí, ale slyší ji dobře, možná ji i cítí. Já nevím, smrdí moucha?
Sestřičky Uršula a Tygra se rychle přidávají ke kratochvíli. Lov mouchy je spíš záminka pro to, aby skřeti mohli lítat a ječet. Naděje, že toho nechají, se pomalu rozplývá a mouchu to zřejmě baví taky. Bzučí a lítá ve tmě.
S povzdechem se vyhrabu z postele, ono když jedna slouží jako trampolína pro odrážející se tři čokly, tak těžko usne. Po tmě tápu na chodbu a rozsvítím. Moucha pochopí a vyletí za světlem. Skřeti se vyřítí za ní. Zaženu je zpátky, moucha naštěstí poletuje a bzučí okolo světla, rychle zavírám dveře, aby si to nerozmyslela. Koukám na hodiny, půlnoc.
Naprosto čilá znovu zalehnu a pokouším se usnout. Bohužel je pátek a náš vesnický popíjecí klubík je otevřený. Mírně přiopilí sousedé se vrací domů a nenapadne je nic lepšího, než se mi zastavit pod oknem a začít si cosi vyprávět. Hlídací komando, tentokrát i s maminkou Týnou a tatínkem Jasperem vystřelí s řevem k oknu a sápou se téměř na parapet. Buch, buch, vzrostlá aloe a fíkus Benjamin letí na zem. Křach, křach, to praskají květináče. Komando zahnalo vetřelce a jde spokojeně zalehnout.
Já jdu nespokojeně uklidit čurbes alespoň z nejhoršího, skřeti by určitě rozhrabali zeminu po celém pokoji a zakousli fíkus. Aloi ne, ta je hnusně hořká. Uklízím. Opilci jsou naštěstí pryč, jinak bych to asi všechno vyhodila z okna, rovnou jim na hlavu.
Půl druhé v noci. Jsem unavená, ale nedaří se mi zabrat. Myšlenky se mi honí hlavou, mozek pracuje na plné obrátky. Konečně, padám do sladké dřímoty. V polospánku vnímám zavřeštění koček, honících se kdesi okolo domu. Komando opět zaječí k útoku. Už není na koho, kočičáci jsou kdovíkde. To bojovně naladěným skřetům nevadí, vřískají a ječí, co to jde. Také zaječím a zařvu. Ještě si několikrát zakňourají a zalehnou.
Tři čtvrtě na tři. Zívám a znovu se pokouším usnout. Ne a ne, nedaří se. Oči mě pálí, ale spát se mi nechce. V pět vstávám, musím být včas u lékaře na odběr krve. Prevence, ale kdo ví, co po takové noci najde. Zřejmě se mi podařilo usnout, aniž bych vymyslela, co s tím odběrem.
Ve čtyři třicet znovu budíček. Blbouni ječí a zírají pod gauč. Nic tam není, ani zapadlá žvýkací kostička. Snad tu nemáme ducha, ale duch by nelezl pod gauč. I když, u nás možná ano.
No nic, vstanu, nemá smysl usnout a jdu si uvařit čaj. Ještě ke všemu ho musím vypít hořký, kvůli odběru. Nejsem pod vlivem, ani nemám kocovinu, ale cítím se, jako by ano. Dojela jsem k lékaři, abych si na dveřích ordinace přečetla, že pan doktor má dovolenou. Nějak si to zapomněl dát na ty internety.
Chce se mi sednout si na schody a začít ječet. Místo toho popojedu do centra, snad už budou mít někde otevřeno. Mají, tak se odměním sladkým capuccinem a dortíkem Pavlova. Ten miluju. Čert vem cukr v krvi a teď je to stejně jedno. Než se pan doktor zrekreuje, bude po cukru.
Dorazím domů. Manžel mezi tím dorazil z noční a spí. Pejskové jako andílci taky. Sotva otevřou oko, když mě zaregistrují. S povzdechem potlačím chuť zaplout do postele taky a jdu přesadit kytky.
Mám chuť ta psiska zasadit pod fíkus. Neudělám to, určitě by vyhodila pět dalších stejně kvalitních odnoží, jako jsou ona sama.
