Článek
Zařekla jsem se, že nebudu veřejně nikomu ani stranit, ani o nikom nepřátelsky drbat, ale nějaké ty volby, bohudíky demokratické, už také pamatuji.
V naší rodině jsme především demokraté, takže si klidně sdělujeme, kdo koho hodlá volit a proč, aniž bychom se následně chtěli sežrat, nebo spolu nepromluvili nasledující čtyři a od doby přímé volby prezidenta dokonce celých pět let.
Zase tak drazí, abychom jim obětovali rodinu, nám ti naši politici nejsou.
Jen onoho prokletého roku došlo v naší rodině k předvolebnímu incidentu, dokonce ke škodě na zdraví a na majetku.
Tehdy se totiž dva umělci, nebudu je jmenovat a myslím, že by oba rádi zapomněli, propůjčili k podpoře jedné strany pod heslem „přemluv bábu“.
Co čert nechtěl, naše babi se tehdy rozhodla svou volbu přísně utajit. Uvrhla embargo na jakékoliv hovory o volbách i o politice. Dokonce ani nehodlala prozradit, kdo ji má onoho osudného roku k volbám odvézt. Odvézt autem, nikoliv odvést k urně (volební) s předpřipraveným lístkem. K tomu by se nikdo z nás nesnížil.
Bohužel, ke vší naší smůle jeden z prasynovců naší babi podlehl předvolebnímu spotu těch dvou umělců a rozhodl se „přemluv bábu“ aplikovat do praxe, bytostně přesvědčen, že bába nemůže volit nikoho jiného než Paroubka, tedy ČSSD. Nevím, co mu připadalo na ČSSD tak strašného, ale tehdy se tak trochu hrálo na levici a na pravici a všechno nalevo nutně smrdělo komunismem. Zřejmě si někdo pletl pojmy sociální a socialistický.
Komunisty by nikdo v naší rodině nevolil, přinejmenším z úcty k pradědečkovi, kterému sebrali statek. Tedy stateček, ale on těžce nesl ztrátu predevším svých dvou koní, kteří byli jeho pýchou. Nějaké ty soudružské eskapády se poté vyskytly i v dalších generacích, takže soudruzi byli fuj a tabu.
Nicméně, babi odolávala jakémukoliv nátlaku ohledně prozrazení svých volebních preferencí, protože volby jsou tajné, nikomu do toho nic není a ona je svéprávná a plnoletá.
Milý prasynovec vstal a za pochodu začal poučovat naši babi, proč si tedy toho Paroubka nutně musí propojit s komunisty a jako slušná osoba, kdy on doufá a pevně věří, že ona slušnou osobou je, nemůže a nesmí Paroubka volit.
Následně se opřel o futra, stojíc na smetanově bílem, také pěkně drahém vlněném koberci a vyzývavě hleděl na naši babi. Tato dáma, která si snad nikdy sama ani hlavu neumyla, to svěřovala kadeřnici, ovládající kromě povinné ruštiny také francouzštinu a zrovna svépomocí šprtající italštinu, popadla svůj noblesní šáleček s nedopitým kafem a mrštila ho po mladém aktivistovi.
Zůstal nezraněn, jen rozlitá káva mu smáčela drahé, značkové tričko a rozlévala se na smetanově bílém koberci.
„Hodlám volit toho Bartoše, víš vůbec, kdo to je, ty blbečku?“
Naše dáma se vznešeně vztyčila ze svého křesílka, výhrůžně zamávala italsko - českým slovníkem a než odplula na balkon na svou nezbytnou cigaretku, ještě utrousila:
„Ten koberec vyčistíš, spratku.“
To byla dvě nejhorší slova, která dáma mohla použít, blbečku a spratku. Jejich použití takto naráz svědčilo o skutečně mimorádné situaci.
Mladý muž statečně vydržel nerozplakat se a pokorně sbíral střepy rozbitého šálku, přičemž se ještě dokázal pořezat o střep. Zahnali jsme ho do koupelny, aby se očistil a ošetřil, vyčistila jsem koberec, jak to šlo, jen vlhká skvrna připomínala incident.
Babi se vrátila z balkonu, usmířená a páchnoucí cigaretovým kouřem.
„Tak kde máte tu bábovku, co jste mi přinesli a laskavě mi uvařte novou kávu,“ hodila babi udičku ke smíru.
„Jasně, že vím, kdo je Bartoš,“ mumlal prasynovec.
„No proto,“ odvětila trochu výhrůžně babi.
Dávno tomu, až do nejdelší smrti babi neprozradila, dokonce ani na smrtelném loži, proč se tenkrát rozhodla svou volbu utajit. Nebýt pokusu „přemluv bábu“, zřejmě nikdo netušil, že naše babi to tam hází Pirátům. K royalistům se totiž hlásila úplně klidně a myslelo jí to až moc dobře na to, aby si obhájila jakoukoliv volbu.
