Článek
Ne, nehodlám kritizovat jednotlivé žádosti, ani psaní článků tohoto typu, protože předpokládám, že autor si situaci ověřil a o své vlastní vůli se rozhodl zveřejnit situaci potřebných. Každý se může rozhodnout, zda přispěje, nebo ne.
V této souvislosti mě jen napadá, co asi dělají lidé v tísni, kteří sami nemají schopnosti sbírku založit, nemají v okolí nikoho, kdo by to zvládl za ně, natož aby v jejich blízkosti byl někdo, kdo sbírku protlačí do mediálního prostoru, aby ji zviditelnil, patřičně literálně upravil a zdramatizoval.
Často se sbírka objeví v komunitě na sociálních sítích, kdo má svou komunitu, má šanci, byť ne takovou, jako když má někdo štěstí na všímavou spřízněnou duši, která sbírku protlačí až do nejčtenějších pater mediálního prostoru.
Některé takto zveřejněné sbírky se ukážou později jako poněkud kontroverzní, jiné jsou kontroverzní již od samého počátku, ale i kdyby, větší čtenost, byť za cenu kontroverzních a nepříjemných, někdy i útočných komentářů, znamená také větší šanci na příspěvek. Vždy se najde někdo, kdo pochopí, je tolerantní a přispěje.
Přiznejme si, že málokdo z nás leží ve sbírkových platformách a usilovně studuje, která z těch desítek, ne li stovek sbírek je ta nejdůležitější a nejzávažnější, pokud může přispět jen malou částkou. Víc čtenářů znamená víc malých částek a mnohem vyšší šanci na dosažení cíle.
Vidím v tom určitou nespravedlnost. Zdá se, že dobro samo o sobě nestačí, je třeba mít kus štěstí, že zrovna tu vaši sbírku si vybere autor některého ze známých a tedy hojně čtených médií, nebo možná mít i „známost“ v podobě autora, či redaktora.
Kdo nemá, obvykle ostrouhá a je to opravdu dost vidět na sbírkových platformách, kde vysoko ční částky sbírek zveřejněných v kontrastu s těmi, o které žádný redaktor, či autor oko neopřel.
Ta tíže potřebnosti je však u všech stejná. Jak je vlastně možné, že se takto některé sbírky vytahují na světlo a jiné zůstávají opominuty? V honbě za senzací buďme klidně nespravedliví, zachraňme toho, kdo se nám líbí, kdo nechá veřejnost ochotněji nahlédnout do své bolesti, do svého soukromí.
Cítím křivdu za ty, které nikdo nepřijde „zachránit“, kteří nejsou vidět a tedy zřejmě za záchranu nikomu, nebo téměř nikomu nestojí.
Svět je nespravedlivý a všechny nezachráníme. Pravda, ale přesto mě napadlo, že stojí za to se nad tím alespoň občas zamyslet, nepřistupovat k určité nespravedlnosti povrchně, s pocitem, že „tak to prostě je“.
Štěstí není nároková položka, někdo ho má, někoho naopak smůla pronásleduje až do krajnosti, což jsou obvykle ti, které okolnosti dohnaly až k založení sbírky. V tomto okamžiku, jak se zdá, také musí přijít další várka štěstí v podobě člověka, který si konkrétní sbírky všimne a protlačí ji ke zviditelnění.
Tím však ukrádá byť jen drobné dary potřebným, kteří vidět nejsou. Možná to autoři, či redaktoři dělají v dobré víře a touze pomoci a jen nevidí tu druhou stranu, která je poškozena svou neviditelností. Sami jsou však „jen lidé“ a ať chtějí, nebo ne, do svého výběru zapojují své osobní zkušenosti, vlastní vidění světa a vlastní vnímání potřebnosti. Kdo z nich navíc osobně navštívil všechny potřebné, aby si vybral?
Je to nespravedlivé a při špatném vyhodnocení i kruté, když se nedostane pomoc k někomu, kdo ji také moc potřebuje, stejně jako ten, kdo byl zviditelněn a koho zachránila vyvolaná vlna solidarity.
Je mi to líto, soucítím s těmi nevybranými, tedy neviditelnými.
