Soňa

Chytili ji v supermarketu, když kradla, ušmudlaná, neučesaná ženská asi v mém věku. Pět rohlíků a výběrovou šunku. Strážníci jí domlouvali, že kdyby nákup zaplatila, může dostat jen pokutu, ale takhle…a doklady také nemá. Sice je to z právního hlediska nesmysl, ale nebudu se dohadovat, co se jim honilo hlavou. Nakonec, nebylo by to poprvé, kdy nadřízený vydá nějaký pitomý pokyn a policisté, nebo strážníci se jím musí řídit. V rozporu se zákonem to taky nebylo.

Nechtěně se mi podařilo zaparkovat auto poblíž vchodu, kde městká policie přistála až potom. Jinak bych se jim raději vyhla. Jsem tedy slušný a bohabojný občan, ale při všech těch zákonech a vyhláškách jeden nikdy neví. Stejně nechtěně jsem odposlouchávala jejich hovor s „pachatelkou“.

Trochu mě to plácání otravovalo a hlavně mi bylo líto Soni. Zjevně bezdomovkyně, ale ve vyjednávání se státní, či městskou mocí zrovna zběhlá nebyla. Nevymlouvala se, neomlouvala, jen tiše čekala, co bude a kam ji povlečou. Nic moc by se jí nestalo, za chvíli by ji pustili, ale to nemusela vědět.

Uznavám, že se občas chovám jako cvok, všude vlezu a s každým se vybavuji, az se občas mí blízcí hrozí, že mě jednou někdo zamorduje. Zatím mi to vždycky prošlo bez úrazu, tak si asi nafoukaně myslím, že mám čuch na lidi. Ostatní si myslí, že nemám pud sebezáchovy.

Tak či tak, nabídla jsem se, že nákup zaplatím. Kupodivu to prošlo, no taky jsem zaplatila pokutu na místě, abych se přiznala hned a ke všemu. V obchodě jsem z nich drze vyrazila i tu šunku a rohlíky, když to chtěl manažer prodejny ztopit. Ne že bych ho nechápala, ale vytahovat se může někde jinde, já jsem nic neukradla a odrbat se nenechám.

Ještě jsem Soně, jak se představila, koupila kafe a domluvila si s ní schůzku na zítřek. Ne že bych věřila, že skutečně dorazí, každý z lidí, žijících na ulici, má své pojetí života, někdo chce pomoc přijmout, někdo ne a někdo už vůbec nestojí o to, aby se mu někdo montoval do života. Navíc nejsem ani sociální pracovník, ani jiný profesionál v péči o lidi.

V tom bych určitě neuspěla. Jsem schopná a ochotná pomoci, ale někoho vychovávat, přemlouvat a hlídat, není zrovna moje silná stránka. Mám ovšem mezi těmito profíky „známosti“ z rodiny, takže vím, co to obnáší někoho zachránit, ale také nezachránit a nezhroutit se z toho.

Využila jsem své známosti a domluvila schůzku v jedné charitativní organizaci. Dostala jsem „čočku“, že zase blbnu, ale že když dorazíme, nevyhodí nás.

Ráno jsem si skočila pro mrkev, neb jsem na ni včera zapomněla a „bez mrkve do stáje nelez“ je mé heslo. Soňa stála oddaně u vchodu do supermarketu a třepala se, jak osika.

„Já už tu čekám, já nemám hodinky“.

Jako dobrý, ale do schůzky zbývají tři hodiny, co si s ní počnu, nebo co si ona počne tady? Mám jí vzít sebou do stáje? Nebo jí nechat tady čekat a být „normální“ člověk, který si do auta přece nenaloží bezdomovce?

No nic, moje auto „do stáje“ vypadá, jako auto do stáje, tak jsem z předního sedadla vykydala ohlávky, uzdečky a sáčky s pamlsky dozadu ke koňským dekám a tu ženskou tam usadila. Nevypadala, že by mohla zamordovat mě, nebo koně, smrděla tak nějak přiměřeně a až pojedem zpátky, vzhledem k počasí a blátu nebudu vonět taky.

Cestou se ukázalo, že Soňa není tak úplně bezdomovec. Dokonce má prý domeček. Jenomže se tam bojí, protože syn si přivedl holku a ta je na ni zlá. Tak raději přespává, kde se dá a už jí ukradli doklady i poslední peníze. To mě zaskočilo, jestli je to pravda tedy, protože jsem už slyšela spoustu bájných historek od různých žebráků z profese.

V každém případě tohle patří do rukou profesionálů, ti už mají možnosti, jak zjistit pravdu a pomoci, ať už je to tak, nebo jinak.

Ve stájích skoro nikdo nebyl, jen ranní služba pilně kydala prázdné boxy, koně už byli na pastvinách. Taky dobře, nějak jsem uplně nevěděla, jak Soňu představit ostatním majitelům koní. Přece jenom, oni jsou normální a s někým takovým by se nepaktovali. Já jo, mnohdy se cítím příjemněji s těmi pracanty, co jich ve stájích je, asi nejsem dost nóbl. Někdy jsou majitelé koní taky dost zajímavá kapitola. Okázale tahají značkové dečky a botičky a uzdečky a pak je načapete ve svém sudu s krmením.

S9ňa byla u vytržení, že je u koní, tak jsem jí uvařila kafe a usadila jsem jí ve stáji u balíků sena. Přiznám se, že do společenské místnosti jsem si netroufla ji pustit. Vyběhla jsem na pastviny za našimi koňmi, poňuchňala je, podělila kilem mrkve, zkontrolovala deky.

Když jsem se vratila, načapala jsem ji s kolečkem a vidlemi, jak pilně kydá a družně se vybavuje s pánem, co měl ranní službu.

„Vzdyť jsem půl života byla u krav“.

Aha, no nebyla by první, koho jsem takhle dohodila na práci ve stáji, ale nebyli to zrovna lidi, co sbírám na ulici. U koní málokdo dlouho vydrží, většinou jen zapálení koňáci, kteří to dělají z velké lásky.

Cestou zpátky jsem se toho moc nedozvěděla, odvezla jsem ji k té charitativní organizaci. Vypadala, že se bojí, takže s povděkem přijala doprovod. Na místě jsem ji předala sociální pracovnici a zmizela jsem.

Nenapadlo mě po Soně nějak pátrat, pokud vím, dost záleží na lidech samotných, jak s nabídnutou pomocí naloží.

Po pár měsících, před několika týdny jsem ji potkala - v naší stáji. Přišla na pracovní pohovor. Majitel stáje si dal inzerát na úřad práce, kam ji charita popostrčila. Také jí pomohli za pomoci policie vystěhovat nezdárného synka s přítelkyní a vrátit se beze strachu domů.

Jasně, že jsem se za ni přimluvila. Ne že bych na tom měla kdo ví, jakou zásluhu, dříve, nebo později by ji našel někdo jiný, nebo by se sama odhodlala vyhledat pomoc, není hloupá, ani neschopná, jen si říkám, kam až může „lehké“ domácí násilí vést.

To „lehké“ by si v případě domácího násilí asi zasloužilo mnohem větší uvozovky, než jsou v běžném textu k dispozici. Když Soňu vidím, jak se ohání vidlemi a přesouvá kolečka s hnojem, fyzicky by nejspíš měla na to, ubránit se a milou nevěstu zmydlit, co by se do ní vešlo. Jenomže ona je hodná.

Když přišla, po pár dnech mi řekla:

„Já jsem si vzpomněla, jak mi tu bylo dobře, v tom seně a s kafem a pak i s tím kolečkem hnoje. Tehdy u krav to byly časy, kdy bylo všechno hezký“.

Tak snad zase nastanou další hezké časy. Taky jsem ji viděla včera vpodvečer na terásce správcovského bytu s naším panem správcem. Teď by se skoro hodil ten mrkající smajlík, ten by tu asi neprošel, ale drž se, ženská, zasloužíš si dobrý život. Ani ten okolo hnoje nemusí být nutně špatný.

Nakonec, slíbila jsem, že ji zítra posadím na koně.