Článek
Děti, tříletý Péťa a pětiletý Tomášek, běhaly po domě s křikem, bouchání dveří se rozléhalo po celém domě a Marie už jen lhostejně přihlížela s pocitem, že po návštěvě bude likvidovat následky v podobě rozbitých věcí a uklízet věci vytahané ze skříní, které se budou povalovat všude.
Syn Tomáš se rozvaloval v obývacím pokoji a sledoval fotbalový zápas v televizi. Snacha seděla v křesle, ponořená do svého mobilu, zdálo se, že na uších mají neviditelná sluchátka, která jim brání slyšet křik jejich vlastních dětí a občasný zvuk rozbíjených věcí.
Marie také zdánlivě zůstávala lhostejná. Svědomitě míchala svíčkovou omáčku, aby se nesrazila a opatrně, jako by šlo o život, přidávala smetanu. Ve skutečnosti však byla napjatá jako struna, nevěděla, jak zasáhnout. Bála se chlapce okřiknout, aby nebyla v očích snachy za „zlou“ babičku a na zabavení Tomáška a Péti neměla čas, na domluvy také ne, ještě přece musí zavařit domácí nudle do polévky. Teď se ještě ke všemu dozvěděla, že děti nezvládá.
Přesto dokončila svůj úkol, prostřela stůl a zavolala do prostoru, který se jí najednou i přes přítomnost rodiny zdál prázdný, že oběd je na stole. Syn se snachou se pomalu ploužili ke stolu, Aneta stále s očima zabořenýma do svého mobilního telefonu.
Marie začala nalévat polévku.
„Ještě tu nejsou kluci“, ozval se Tomáš.
„Slyšeli mě, jestli chtějí jíst, přijdou, jestli ne, jejich věc“, odpověděla suše Marie.
Aneta se naštvaně zvedla od stolu a teprve teď zjistila, že kluci vyběhli na zahradu, neoblečení na zimu, jen v tričkách a bačkůrkách. Vztekle vyběhla ven a za okamžik vlekla vzpouzející se kluky zpátky dovnitř.
„Ty jsi nemožná, mohli by nastydnout, nebo utéct ze zahrady, mohlo je přejet auto“, osopila se Aneta na Marii.
Pokračovala ve vzteklém monologu, když ji Marie přerušila:
„Ty děti mají matku i otce, já nejsem placená chůva, ani hospodyně!“
Marie nevěděla, kde se v ní najednou vzal ten odpor. Pravda však byla jednoduchá, Marie byla unavená. Příliš unavená z každodenního vyzvedávání dětí ze školky, hlídání do pozdního odpoledne, kdy si rodiče děti vyzvedli cestou z práce a především z neustálé kritiky svého přístupu k dětem. Ne, nevyžadovala kasárenskou kázeň, jen to, že hrát si lze i bez křiku, bouchání dveří, neustálého pobíhání po domě a rozbíjení věcí. Četla pohádky, stavěla s kluky stavebnice, televize jen na chvíli, když vařila chlapcům večeři.
Toho sobotního dne u oběda únava vyplula na povrch, už neměla sílu se neustále obhajovat, protože nechce, aby děti ničily dům a přesto byly u ní spokojené a v bezpečí.
„Tak na tohle nejsem zvědavá!“, vykřikla Aneta a začala kluky cpát do bundiček a botiček, oblékla kabát a vyběhla s dětmi ven, syn Tomáš za ní. Marie slyšela už jen bouchnutí dveří od auta, na které ostatně také přispěla, zvuk vzdalujícího se motoru.
Stará matka Marie si jen tiše povzdechla a začala uklízet následky nepovedené návštěvy. Sotva se jí podařilo zlikvidovat následky řádění kluků, zazvonil domovní zvonek.
Že by se rodinka vracela, bylo nepravděpodobné, Aneta byla až moc naštvaná na to, aby se uklidnila tak rychle.
Byla to sousedka Karolína, o dvacet let mladší, než Marie, která koupila malý domek v sousedství. Žila sama, pracovala a hodně cestovala. V ruce držela pečlivě zabalený květináč.
„Něco jsem ti přinesla, v létě jsem přesazovala“ a už podávala Marii dárek.
Karolína byla bystrá, ostatně byla psycholožka a hned si všimla Mariina zaváhání.
„Poběžím, nechci zdržovat“.
Marie se rychle vzpamatovala, nemusí přece být sama a obviňovat se, rozhodně bude lepší dát si kávu s někým milým.
U kávy se Marie rozpovídala a přes svou obvyklou uzavřenost Karolíně řekla o nepříjemnosti s rodinou. Potom si daly zapomenutou svíčkovou a Marie konečně pocítila radost z kvetoucího štětkovce, který jí Karolína přinesla. Na rozloučenou jí podala vizitku s telefonním číslem a vyzvala ji, aby se ozvala, když si bude chtít popovídat. Karolína dobře věděla, že Marie by jen stěží přistoupila na psychoterapii, s tím se u žen této generace setkávala často, považují to za osobní selhání a „nejsem přece blázen“. Přesto se rozhodla pomoci, ne profesionálně, jen tak „po sousedsku“, protože si dobře všimla, že Marie je přes všechen ten ruch ve vlastní domácnosti osamělá. Nakonec, když kape kohoutek, dobrý soused pomůže. Proč by nemohl pomoci, když skřípe duše.
Marie tu noc téměř nespala, hlavou se jí honily myšlenky o tom, že selhala. Vždyť vyštvala vlastní rodinu. U ranní kávy závistivě sledovala starší manželský pár ze sousedství, zavěšený do sebe. Kdyby jen nebyla na všechno tak sama. Jiří, její milovaný manžel, který před několika lety zemřel, by si jistě věděl rady. Však on by je „srovnal“.
Zmatené myšlenky jí znovu začaly létat hlavou. Uvědomila si, že ona není ta, kdo potřebuje srovnat a není tu od toho, aby někoho srovnávala, nebo vychovávala. Vnoučata mají rodiče a ona nemá důvod vychovávat dva dospělé lidi.
Vydala se ke skříni, aby se konečně hezky oblékla. Vyrazí si ven, mezi lidi, konečně si dá kávu, kterou si nebude muset sama připravit a zákusek, který nebude muset sama upéct. U kávy si promyslí, co dál.
V cukrárně narazila na veselou společnost tří kamarádek. Jednou z nich byla Tamara, její dávná kolegyně z práce.
„Marie, ty žiješ! Konečně ses objevila na světě“.
„Tamaro“, vydechla udiveně Marie.
Přisedla si ke kamarádce a oběma ženám, které neznala. Rychle zjistila, že stále umí zapadnout mezi nové lidi, které nezná a vyprávění nebralo konce.
Tísnivý pocit z očekávaného telefonátu od Anety, kdy a jestli bude moci vyzvednout děti ze školky, zmizel. Byla rozhodnutá. Anetě vysvětlila, že nadcházející týden potřebuje volno. Sejdou se v pátek večer u ní, ovšem jen u kávy, s večeří ať nepočítají. Pokud se jim to nelíbí, ať se zařídí jinak.
V pondělí se vypravila do firmy za Tamarou, odkud před několika lety odešla do předčasného důchodu, aby mohla pečovat o vnoučata. Vedoucí oddělení ji přivítal s nadšením a nabídl ji poloviční úvazek. Marie přijala. Později ji však zaplavil tísnivý pocit z toho, co vlastně udělala. Rozhodla se. Tentokrát sama za sebe. Tentokrát už nezaváhala, protože si uvědomila, že rozhodovat se sama za sebe nemá přinášet tíseň a úzkost, ale radost a svobodu. Zavolala Karolíně, aby se objednala na psychoterapii.
Vždyť toho chce ještě tolik stihnout, cestovat, fotografovat, bavit se. Ne, na vnoučata nezanevře, může pomáhat, ale ne za cenu sebezničení, ústrků a nevděku. To vyřeší v pátek.
„Ber, nebo nech být“, řekla si Marie, když ji přepadl další tísnivý pocit z nadcházejícího rozhovoru s rodinou, ona půjde svou cestou.
